16. Vyšetření

„Vím, že máte spoustu práce a že vás tímhle obtěžuju, ale jste asi jedinej doktor ve vesmíru, kterýmu věřím,“ prohlásila Ginny dramaticky během svlékání trička.
Edward cukl koutkem úst ve snaze o úsměv. Milisekundovým pohledem zaregistroval rudou krajkovou podprsenku, kterou drze prosvítal piercing v bradavce, a následně ten obraz vymazal z paměti. Nasadil si kardiologický fonendoskop a prameny dlouhých rezavých vlasů jí shrnul dozadu, aby nepřekážely při poslechu.
„Dýchejte volně.“
Soustředil se na stahy srdečního svalu, nejprve na komory, pak na síně, natahoval uši k jednotlivým chlopním, k aortálnímu oblouku…
„Ne že by to při vyšetření srdce bylo na překážku, ale nedýcháte,“ poznamenal.
„Vážně?“ zarazila se a malinko zčervenala. „Promiňte, ani jsem si nevšimla.“
„Tak teď zkuste dýchat,“ vyzval ji klidně a přesunul se k poslechu plic. „Do hrudníku. Pomalu a zhluboka.“
Ginny musela tělo k jednotlivým nádechům vyloženě nutit. Nebyla na tenhle typ nasávání vzduchu zvyklá. Jako profesionální potápěčka měla vypěstovaný reflex dýchání do břicha, nadto u ní za 15 let praktikování hloubkových ponorů klesla celková potřeba kyslíku, tudíž se občas celou minutu nebo dvě vůbec nenadechla a když už dýchala pravidelně, většinou šlo o mělké, úsporné nádechy.
„Fajn. Naberte do plic co nejvíc vzduchu a zadržte dech… Dobře. Vydechněte.“
Obrátil ji zády k sobě a přiložil membránu stetoskopu nejdříve nad a posléze pod lopatky.
„Hotovo, můžete se obléknout.“
Vrátil fonendoskop do šuplíku a zapnul tlakoměr.
Ginny na sebe hodila tričko, posadila se na okraj lůžka a nechala si nasadit nafukovací manžetu.
„TK 95/60. Druhé měření… 100/60. Míváte takhle nízký tlak?“
„Mike občas tvrdí, že jsem stejně chladnokrevná jako ty ryby, mezi který se potápím.“
„Není to nic, co by se muselo řešit, pokud netrpíte slabostí a závratěmi.“
„Od porodu už jsem díkybohu nikdy znovu neomdlela.“
„Vaše tepová frekvence je taky hodně nízko, nicméně u sportovců jde o běžný jev. Srdce zní dobře. To, co se mi nelíbí, jsou dechové ozvy. Zaznamenal jsem při poslechu několik spasmatických momentů. Máte zúžené průdušky, což je ovšem patrné jen při hlubokém nádechu, čili jste si toho možná ani nevšimla.“
„Jako že mám astma?“ vyjevila se Ginny.
„Nebyla byste rozhodně první ani poslední, komu by bylo diagnostikováno v dospělosti. Trpíte nějakou alergií? Pyly, prach, peří, roztoči?“
„Ne.“
„Nemáte v poslední době potíže s dýcháním? Dráždění ke kašli, škrábání a lechtání v krku, pocit zahlenění v oblasti nosohltanu?“
„Ne.“
„Pálení a svědění očí?“
„Ne.“
„Prodělala jste v posledních třech měsících respirační onemocnění? Mám na mysli chřipku, virózu, zánět horních nebo dolních cest dýchacích?“
„Minulej měsíc jsem na 14 dní lehla s kašlem a teplotou. A trochu mě bolela hrudní kost. Při nádechu. To za pár dní přešlo, ale kašlala jsem dlouho, to je fakt. Ještě teď si po ránu trošku odkašlu. Ale přes den nemám problémy.“
Edward jí zamyšleně naslouchal. Pak se posadil na židli k pracovní lince a vypsal dvě žádanky. Jednu z nich jí podal.
„Doporučení k doktoru Binnsovi na pneumologii. Páté patro. A já vám teď ještě odeberu krev a udělám pár testů. Souhlasíte?“
„Mám na výběr?“ protočila oči.
„Ne. Chci mít jistotu, že jsem nic nezanedbal. Už jen proto, že jste Mikeova žena a Mike je ozbrojený policista.“

Bylo po šesté večer, když jí starý Diggle přinesl papíry, o které ho žádala. Uvařila si konvici kafe, zavřela se do kanceláře a pročítala. Pak si na volný list poznámkového bloku vypsala jména všech těch mrtvých nebožáků, zapnula počítač a začala vyhledávat.
Komise pro schvalování výstavby jaderných zařízení… Regulace jaderné energetiky… Vliv atomového průmyslu na zdraví obyvatelstva… Zpráva komise pro životní prostředí o vlivu likvidace jaderného odpadu na spodní vody… Stížnost paní Arabely Figgové na nekalé jednání zaměstnanců ÚJaBu… Jezero Fannich – naměřené hodnoty radiace převyšují bezpečnou hranici… „Reaktor společnosti Voldemort Nuclear Laboratories splňuje veškeré limity stanovené regulačním úřadem a zákonem o jaderné bezpečnosti,“ ujistil veřejnost mluvčí společnosti Adrian Mulciber…
„Voldemort,“ splynulo tiše z jejích rtů.
Napsala do vyhledávače jeho jméno. Vyjelo jen několik málo odkazů, které nepřinesly nic obsáhlého ani konkrétního.
„Co jsi kurva zač?“
Dr. Marvolo Voldemort, M. D., narozen 13. 12. 1945, vystudovaný lékař, původní profesí vědec v oblasti farmakologie a nukleární medicíny, v současnosti majitel a výkonný ředitel společnosti Voldemort Nuclear Laboratories, LTD… Obrat společnosti… Hodnoty a cíle… Bla bla bla…
„Odkud jsi?“
… v kanadském Ontariu, kde se také nachází vůbec první soukromý jaderný reaktor vybudovaný touto společností… Ontario je výhodné pro svou polohu u vodního zdroje…. Kanadské zákony umožňují… St. Barbara’s Hospital v Torontu…
Zaklepání na dveře se v napjatém tichu odrazilo jako rány kladivem. Leknutím sebou trhla.
„Doktorko Potterová, potřebujeme vás na pětce,“ přiběhla jí oznámit Susan Bonesová. „Krvácení do dutiny břišní. Je u toho jenom Daisy.“
„Cože? To si děláte –“ Lily vyskočila z křesla a opustila svoji kancelář v takovém spěchu, že za sebou ani nezamkla…

„Nazdar, Ede!“ přivítal ho na prahu svého domku Michael Corner a v očích se mu odrážela obrovská, jiskřivá radost. Potřásl mu rukou tak, že z něj málem vyklepal duši, pak si ho přitáhl k chlapskému objetí a nakonec ho plácnutím mezi lopatky postrčil dál. „Co si dáš? Doufám, že nespěcháš! Říkal jsem Harrymu, ať tě kouká zaurgovat, že se máš někdy stavit na pivo, ale prej teď trávíš většinu volnýho času meditacema, malůvkama a výrobou čokoládových pralinek nebo co. Myslím, že kecá, protože žárlí. Vymejšlí si důvody, proč tě mít jenom pro sebe… Tak co budeme pít? Mám tu nějakýho Guinnesse, Abbotta, Heinekena… A naprosto fantastickou skotskou! Počkej, to si pošmákneš. Od šéfinspektora Rebuse z Glasgow. Píchl jsem mu s jedním drogovým kartelem. Tak co?“
„Dám si s tebou jednoho Guinnesse a pak potřebuju mluvit s tvojí ženou.“
„Co?“ zarazil se Mike při otevírání ledničky. „Ty jsi přišel za Ginny?“
Edward omluvně pokrčil rameny.
„No to mě teda poser, brácho! Tak já na tuhle návštěvu čekám bezmála půl roku a z tebe vypadne, že jsi přišel klábosit s Ginny!“ Náhle však zvážněl. „Souvisí to s tím vyšetřením? Říkala mi, že se před tou Kostarikou musí nechat vyšetřit, jinak ji nezařadí do programu.“
Naštěstí se ve dveřích do kuchyně objevila Ginny.
„Dobrý večer, doktore Lloyde.“
„Dobrý večer, paní Cornerová.“
„Tak to vyklopte. Binns mi odmítl cokoli sdělit, třásl se u toho negatoskopu, jako by měl Parkinsona –“
„On ho opravdu má.“
„Aha. Prý všechno odesílá do vašich rukou.“
„Ano, dostal jsem váš rentgenový snímek i výsledky krevních testů.“
„A?“
„Nechcete se na to raději posadit?“
Přestože si umínila, že bude statečná, a to i v případě, že nakonec nedostane lékařské potvrzení k účasti na hloubkovém potápění v zatopených jeskyních na Kostarice, tahle věta z Edwardových úst zapůsobila jako rána palicí do hlavy. Klesla do křesla v obýváku, jako by jí podtrhli nohy.
„Takže co teda?“ naléhala, v obličeji bílá a strnulá. „Podle vašeho výrazu tipuju, že diagnóza asi nebude astma.“
„Momentálně to vypadá na počáteční stadium sarkoidózy. To je multiorgánové granulomatózní onemocnění, při němž se v tkáních hromadí granulomy a poškozují je. K tomu se podle provedeného RTG přiklání doktor Binns a naznačuje to i mnohonásobná elevace S-ACE enzymu. Je však nutné vyloučit ostatní možné diagnózy.“
„A ty zní jak?“
„Lymfom, bronchogenní karcinom a tuberkulóza.“
„Výborně. Samý lepší. Takže musím zpátky do špitálu na další vyšetření.“
„Na zítřek už jsem vám domluvil biopsii plic. Provede ji doktor Black. Histologický rozbor odebraného vzorku nám jasně potvrdí, o jaké útvary se jedná. Zda rakovinné či sarkoidní. A co se týče TBC, mám s sebou odběrovou sadu a mikroskop. Vezmu vám krev a do hodiny můžeme tuhle možnost škrtnout.“
„Tu nejmilosrdnější ze všech možností,“ utrousila hořce.
„Tu jedinou infekční,“ kontroval.
„Ani v jednom případě se ale do Kostariky nepodívám, co?“
„Dovolenou si tam klidně udělat můžete, nicméně k tomu potápění vám potvrzení nedám. Moje doporučení zní tak, že byste měla svoje plíce namáhat co nejméně.“
„Do prdele, a to jsem si ještě před chvílí říkal, jakej je to fajn den,“ zazněl Mike a nalil sobě a Edwardovi pivo.

„Doktorko Potterová,“ začala Daisy a se svěšenými rameny postávala v Lilyině kanceláři, „já chápu, že žádný protokol nemůže ospravedlnit moje jednání. To, k čemu došlo, je strašný průšvih. Uvědomuju si rizika spojená s mým rozhodnutím, stejně tak jsem si vědoma porušení předpisů. Za ideálních podmínek měl zákrok proběhnout pod vedením řádného lékaře, jenomže –“
„My tady za ideálních podmínek často nefungujeme,“ přerušila ji Lily hlasem prostým jakýchkoli emocí.
Daisy se zatvářila zmateně. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že ji šéfová zřejmě nehodlá zpérovat, jak se původně obávala.
„Ehm… Takže…“
„Udělala jste to, co bylo pro pacienta v dané situaci nejlepší. Měla jste odvahu porušit předpisy, abyste mu zachránila život. Mimochodem, lépe provedenou akutní peritoneální incizi s následným zastavením krvácení z břišní aorty jsem u medika viděla jen jednou. Před čtrnácti lety. Provedla ji žena doktora Lloyda, tehdy čtyřiadvacetiletá Hermiona Grangerová.“
Daisy ohromením poklesla čelist.
„Já vím, že bych se teď měla zeptat na úplně jinou věc, ale…“
„Ale?“
„V čem byl její zákrok lepší než můj?“
Lily na moment zavřela unavené oči a nechala za nimi nostalgicky proplouvat obrazy přidrzlé, ambiciózní a energické Hermiony, která by stoprocentně položila tutéž otázku.
„Hermiona by nařídila sestře, aby odsávala. Z důvodu –“
„– přehlednějšího operačního pole,“ dořekla Daisy a plácla se do čela. „Jo, jasně. No, přišlo mi to v tu chvíli… Já nevím… Blbý. Aby medička něco přikazovala sestrám.“
„Když už se rozhodnete hrát si na řádného lékaře, dělejte to řádně. Se vším všudy. Sestry jsou tu od toho, aby plnily naše pokyny. A já nepochybuji, že pokyny od vás by jedna každá ze zdejších sester splnila do puntíku a bez odmlouvání.“
„Doufám, že se moc nečervenám…“
„Červenáte. A to je dobře. Aspoň vím, že jste příliš nezpychla. A teď si dejte odchod, potřebuju tu ještě něco dodělat.“
„Už mizím!“
Daisy vyrazila ke dveřím a vzala za kliku. V pootevřených dveřích se ještě krátce ohlédla.
„Děkuju, že mi dáváte šanci, doktorko Potterová. Dřív jsem se s takovým přístupem moc nesetkávala. Lidi mají tendenci spíš odsuzovat a zavírat člověku před nosem, než mu dát prostor ukázat, že za něco stojí.“
„To, že za něco stojíte, jsem poznala už první den vaší praxe, Daisy. Jinak bych vás nepřidělila k doktoru Potterovi. Taky jsem kvůli vám porušila předpis. Kvůli příbuzenské vazbě byste měla praktikovat pod vedením jiného lékaře. Kohokoli jiného byste si ale namazala na chleba, tak co jiného mi zbývalo?“
„Doktor Lloyd.“
„Ano. Ale ten už studenty pod ochranná křídla nebere. Nemá na to čas.“
„Tomu rozumím. Je důležité věnovat se sám sobě. Zvlášť po tolika letech, kdy se člověk jen obětoval… Což mě vrací k otázce, kterou jsem měla položit a nepoložila. Mluvila jste o jeho ženě. Takže on byl…?“
„Ano.“
„A teď je…?“
„Ano.“
„To je fascinující. Možná si přiberu sexuologii.“