18. Ztrácení

„Doktore Lloyde, máme tu potíže s nazogastrickou kanylou,“ přiběhla mu oznámit Hannah Abbottová.
„Ale já dnes nesloužím pohotovost, mám na starosti ARO.“
„Já vím,“ přikývla s omluvným úsměvem. „Jde o rakovinu slinných žláz, pacient je týden po operaci, je u něj Delacourová. Na chirurgii mají frmol, onkolog s tímhle nemá zkušenosti a než přijde někdo z gastra, tak se nám tam utrápí.“
„Rozumím. Hned jsem tam.“
„Jste zlatej, díky. Vyšetřovna 4.“
Edward si povzdychl. Zaúkoloval doktora Baddocka, aby zkontroloval pacientku na šestce a zvýšil dávku morfinu pacientovi na dvojce a pospíšil si na urgentní příjem.
Když tam dorazil, muž na vyšetřovacím lůžku se příšerným způsobem dávil, z úst mu tekla krev a nad ním nešťastně postávala doktorka Delacourová a snažila se mu prohlédnout jícen.
„Použila jste lidokain?“
„Ne. Je na silných opiátech.“
„To přece není kontraindikace. Vytáhněte tu optiku, než se udusí,“ přikázal odměřeně.
Bleskově prostudoval pacientovu kartu, natáhl si rukavice a vystřídal Fleur u lůžka.
„Dobrý den, Stanley. Já jsem doktor Lloyd. Vidím, že vám není nejlíp. Nejspíš nemůžete mluvit. Uděláme to takhle: Když budete souhlasit, zamrkáte; když budete chtít vyjádřit nesouhlas nebo okamžitě přerušit vyšetření, zmáčknete ruku doktorky Delacourové. Můžeme se takhle domluvit?“
Stanley rychle zamrkal, pohled rozpitý slzami nevolnosti a bolesti. Fleur se postavila z druhé strany lůžka a dala mu k dispozici svou levou ruku.
„Dobrá. Hannah, přichystejte mi prosím znovu endoskop, nazální intubační set 2W, lidokain roztok ve spreji a 2 mg lorazepamu pro i. v. aplikaci.“
„Jistě, doktore Lloyde.“
„Stanley, mám dojem, že kanyla způsobila někde uvnitř podráždění nebo poranění sliznice. To následně vedlo k otoku a komplikacím. Musím se tam podívat, abych zjistil, jak moc je to zlé a co se s tím dá dělat. Proto vám do úst zavedu tenhle optický přístroj a budu pomalu postupovat podél kanyly až k postiženému místu. Stihl jste se za dobu, co na vás mluvím, trochu vydýchat?“
Stanley zamrkal.
„Vyhovuje vám poloha, ve které teď jste?“
Krátké mrknutí.
Edward se otočil k Hannah, která právě finišovala přípravu vyšetřovacích pomůcek, a sebral ze sterilního tácu stříkačku s anxiolytikem.
„Stanley, píchnu vám injekci s látkou, která vás uklidní a uvolní vaše svaly. Budete se cítit lehce otupělý a trochu jako hadrový panák. Účinek nastoupí prakticky okamžitě a potrvá zhruba hodinu.“
Edward počkal na zamrkání, vpravil mu do žíly na vydezinfikovaném hřbetu pravé ruky jehlu, aspiroval a pomalu stlačil píst.
„A nyní příprava na samotné vyšetření,“ předeslal, vzal do dlaně malou lahvičku s tryskou a nastavil ji tak, aby na ni pacient viděl. „Zázrak, s nímž kdysi dávno přišel jeden berlínský lékař a kdyby nebyl už třicet let mrtvý, pornoherci na celém světě by mu nejspíš samou vděčností stáhli spoďáry a vykouřili ho. Lidokain roztok ve spreji. Šest stříknutí do krku a bude vám úplně jedno, co tam strkám. Věříte mi?“
Stanleyho oči souhlasně mrkaly a zároveň se nevěřícně podivovaly i upřímně smály.
„Tak fajn. Jdeme na to, Stanley. Ta aplikace bude trochu nepříjemná, pak už neucítíte nic.“

„Doktore Lloyde, chtěla bych vám poděkovat,“ zastavila Fleur Edwarda, když se chystal vrátit na své oddělení.
Otočil se k ní čelem a ona před ním stála, traumatoložka s dvacetiletou praxí, a cítila se stejně rozpačitě a zahanbeně jako nezkušená studentka.
„Musím teď ve vašich očích působit hloupě. Neschopně…“
„Vůbec ne,“ rozptýlil její obavy.
„Nikdy dřív jsem se s tímhle typem pacienta nesetkala. Volala jsem internu i chirurgii. Vlastně jsem se snažila sehnat i doktorku Potterovou…“
„Učíme se celý život. Pro lékaře není ostuda neumět si s něčím poradit, zvlášť, pokud problém nespadá do jeho odbornosti. Od toho slouží konzultace.“
„Každopádně vám děkuji za pomoc.“
„Rádo se stalo.“
„Kde je sakra doktorka Potterová?“ zaslechl nakvašený hlas Susan Bonesové za recepčním pultem. „St. Phoenix – A318: Příjezd?“
„Pět minut.“
„Rozumím… Jedou sem z Akvacentra, vezou ženu s dechovou tísní a ztrátou vědomí,“ oznámila kolegyni Hannah a ta se znovu prosebně zadívala na Edwarda.
„Doktore Lloyde…?“
„Ovšem,“ ušklíbl se. „Stejně byste mě za pět minut volaly.“
„A já jdu najít Potterovou,“ prohlásila Hannah a odkvačila.
O čtyři minuty později vjeli do haly záchranáři. Čekal na ně jen Edward s Hannah, všichni ostatní byli příliš zaneprázdněni vlastními případy a Lily Potterová se nejspíš vypařila z povrchu zemského.
Edward při pohledu na pacientku rozdrtil nadávku mezi zuby. Žaludek se mu zakymácel, jako by do něj dostal kopanec.
„Ginny Cornerová, 36 let. Glasgow 3, apnoe, tachykardie 125, hypotenze 60/40. Intubaci už jsme nestihli. Je to instruktorka potápění, prý zkolabovala po vynoření nad hladinu. Její manžel vám poví víc, až dorazí. Jel za námi.“
„Na dvojku!“ zavelela Hannah a otevřela jim křídla dveří.
„Na tři ji přemístíme. Raz, dva, tři!“
Hannah ani nepotřebovala instruovat, okamžitě připojila Ginny na EKG monitor, nasadila jí pulsní oxymetr a začala zavádět infúzní kanylu do paže.
Zatímco záchranářka Karin stlačovala AMBU-vak, Edward stetoskopem poslechl plíce.
„Pravostranné chrupky… Pravděpodobně zhroucená pravá plíce… Nabereme arteriální i venózní krev. Chci ASTRUP a kompletní krevní obraz – STATIM!“
Sám si připravil intubační sadu, sám aplikoval myorelaxant i sedativum a během pěti minut mohla Karin odložit dýchací vak, protože Ginny byla připojená na umělou plicní ventilaci.
Do dveří vpadla sestra Olga, převzala zkumavky s žilní krví a běžela do laboratoře. Přístroj na vyšetřovně zatím prováděl analýzu tepenné krve.
„Kolik svodů už máme na EKG?“
„4,“ odpověděla Hannah, vytrhla papír s elektrokardiogramem z tiskárny a podala mu ho.
Edward ho přelétl pohledem. Mračil se jako kníže pekel.
„Hluboké S kmity, inverze T… Embolie. Provedu RTG pro potvrzení.“
Přitáhl si z vedlejší vyšetřovny přenosný rentgen, stejně jako Hannah si nasadil olověný plášť, záchranáře poslal pryč a pořídil dva snímky, které okamžitě odeslal na radiologii k vyvolání.
„Co ten ASTRUP?“
Hannah mu podala papír, který před třemi minutami vyplivl analyzátor.
„Hypoxie, hyperkapnie, respirační acidóza. Dáme jí 500 ml hydrogenuhličitanu sodného a 500 ml Ringera s laktátem.“
Hannah zavěsila infúzní lahve na stojan. Edward mrknul na EKG a zkontroloval, jestli už radiologie poslala do počítače snímky hrudníku.
V tu chvíli Susan pustila dovnitř Michaela Cornera a zůstala, aby pomohla Hannah.
Mike omráčeně stál hned za dveřmi a nedokázal se pohnout. Několik desítek vteřin se vyšetřovnou ozývaly jen zvuky přístrojů. Potom Mike překonal počáteční šok, nesměle přistoupil k lůžku a vzal svoji ženu za ruku. Palcem hladil její vlhkem zvrásněné prsty.
Edward znovu soustředěně poslouchal plíce, které teď za Ginny roztahoval ventilátor.
„Jak hluboko se potápěla?“ obrátil se na Mikea.
„60 metrů.“
„To mají v Akvacentru tak hluboké bazény?“
„Jeden. Slouží k tréninku speleologických hloubkových ponorů.“
„A co tam sakra dělala?“ rozčílil se Edward, poodešel k nástěnnému telefonu a zavolal na internu.
„Vedla trénink dvou jeskyňářů, co poletí do Kostariky místo ní. Říkala, že jde jen o tři lekce. Že potom skončí a najde si něco jinýho.“
„Lloyd, pohotovost. Potřebuju hyperbarickou komoru. Mám tu akutní dekompresní nemoc…“
Susan zareagovala na změnu křivky srdečního rytmu jako první.
„Bradyarytmie. Výpadky sinu.“
Edward pohlédl na monitor. Susan mu do volné ruky strčila 6 svodů EKG, které zatím vylezly z tiskárny. Přidržel si sluchátko ramenem a začal je studovat.
„Sick sinus syndrom… Ano, ještě pořád jsem tady. Netuším, kde je doktorka Potterová, a nehodlám po ní pátrat… Miligram atropinu.“
Susan se pohotově chopila ampule a natáhla její obsah do stříkačky.
„Ne, pacientka není hemodynamicky stabilní, jelikož se vynořila z šedesátimetrové hloubky a v její krvi teď bublá asi 8 litrů dusíku! … Hannah, přišla už radiologie?“
Hannah si sedla za počítač a otevřela nově příchozí soubor. Pak natočila obrazovku tak, aby na ni Edward viděl.
„Do prdele. Masivní vzduchový embolus v pravé plicní žíle… Ale já nepotřebuju, abyste mi sháněla někoho, kdo tam s pacientkou bude! Já s ní do té komory klidně vlezu, hlavně tam pošlete někoho, kdo to umí ovládat!“
Praštil sluchátkem, pak ho znovu zvednul a vytočil chirurgii.
„Lloyd. McGrathová, potřebuju angiografii plicní žíly s následným odsátím vzduchového embolu. Je to urgentní. Jde o potápěčku s dekompresní nemocí. Musí co nejdřív do přetlakové komory… Jistě, vyhovuje, díky.“
„Doktore, tlak jde dolů... Bude fibrilovat.“
„Jak dlouho je to od podání atropinu? Dvě minuty?“
„Tři a něco.“
„Komorová fibrilace,“ zahlásila Susan, nečekala na žádný pokyn a vrhla se k defibrilátoru. „Nabíjím na 200.“
Podala elektrody Edwardovi a umístila na hrudník Ginny dva ochranné gelové polštářky.
„Ustupte!“
Mike naposledy křečovitě sevřel chladnou dlaň, pak ji pustil, zacouval ke stěně a svezl se po ní na zem, kde zůstal ve dřepu s hlavou zabořenou mezi koleny. Nejradši by si vrazil prsty do uší, aby neslyšel všechny ty strohé povely a hrůzu nahánějící hlášení, která poletovala vzduchem plným pachu dezinfekce a beznaděje.
Po patnácti minutách začal srdeční monitor táhle pískat a jemu došlo, co to znamená. Zvedl hlavu a spatřil ubíhající rovnou čáru. A taky Edwarda, který nepřestával surově promačkávat hrudní kost jeho ženy, až mu samotnému docházel dech a z čela odkapával pot.
„Další miligram atropinu!“
Hannah natáhla stříkačku s výrazem hluboké skepse. Susan za jejími zády byla v obličeji bílá a bez výrazu, když sledovala, jak kolegyně posílá stimulační látku do prokazatelně mrtvého těla.
„No tak! Nevzdávej to! Hergot, nevzdávej to!“
Edward ještě tři minuty masíroval nebijící srdce. Cítil, jak mu tuhnou svaly a docházejí síly…
„Kurva!“ zařval, odstoupil od lůžka a třásl se vzteky, bolestí i přebytkem adrenalinu. „Smrt nastala 14:35. Hannah, odpojte ji prosím a dejte vědět do márnice. Je mi to líto, Mikeu. Je mi to strašně líto.“
„Ede…“
Když si uvědomil, že Mike stojí vedle něj a drží ho kolem ramen, prvotní impuls byl setřást jeho ruku a utéct odtamtud pryč. Pak se mu podíval do očí a zjistil, že v nich není ani stopa po nenávisti nebo výčitce.
„Děkuju ti, Ede. Vím, že jsi dělal všechno, co bylo možný. V životě jsem neviděl nikoho, kdo by se snažil víc… Můžu… můžu tu chvíli zůstat?“
„Jak dlouho budeš chtít,“ ujistil ho Edward, krátce opětoval jeho objetí a zamířil k umyvadlu.
Stihnul si umýt jen ruce, když dveře rozrazil Harry, stále ještě v pohorkách, outdoorových kalhotách a softshellové bundě.
„Promiň. Draco si musel vymyslet výlet do přírody, takže jsem neměl signál!“

„Kde jsi byla, že jsem tak smělý?“ vypálil Edward otázku, hned jak uviděl Lily házet mince do automatu na jídlo.
Když se k němu na malou chvíli obrátila, všiml si, že má opuchlé oči a vypadá úplně zničeně. To maličko zmírnilo jeho hněv.
„Měla jsem… Sakra!“
Hromádka pencí jí vypadla z ruky a rozkutálela se po podlaze. Edward jí je pomohl posbírat.
„Co jsi měla? Průjem?“
„Osobní záležitost k vyřízení.“
„Osobní záležitost? Odkdy řešíš osobní záležitosti v pracovní době?“
„A odkdy ty řešíš, co já smím nebo nesmím dělat? Jsi snad můj nadřízený? Pokud vím, nejsi ani služebně na stejné úrovni, tudíž ti nepřísluší kritizovat moje aktivity.“
„To bylo unfair.“
„Bylo to konstatování faktu. Sám sis tuhle pozici vybral. Mohl jsi nastoupit zpátky jako primář, nikdo by nic nenamítal, všichni by tě přivítali s otevřenou náručí. Místo toho jsi řadový lékař, od kterého se očekává, že bude držet hubu a krok. Smiř se s tím.“
„Dobrá. Když už jsme k sobě tak upřímní, paní primářko, jsem nucen na oplátku konstatovat, že vaše dnešní absence na oddělení byla neprofesionální nikoli ze své vlastní podstaty, nýbrž proto, že jste ji nikomu dopředu neoznámila. Opustila jste potápějící se loď a nepředala velení. Nereagovala jste na pager, nezvedala telefon a nikdo neměl tušení, kdy se znovu vrátíte. Tohle je situace zralá na služební hlášení.“
„Nic vám nebrání v jeho sepsání, doktore Lloyde.“
Lily vyndala z automatu bagetu, strčila si ji do kapsy pláště a zamířila do kanceláře. Edward chvíli stál uprostřed chodby jako opařený a pak ji následoval. Než stačila zabouchnout, strčil nohu do dveří, procpal se dovnitř, drapnul ji za zápěstí a otočil čelem k sobě. Ve tváři měla zaskočený výraz. Cítil její zrychlený dech vonící po silné kávě.
„Co je to sakra s tebou?“ zasyčel vztekle, drtivým stiskem uvěznil i její druhou ruku a prudce s ní zatřásl. „Nikdy nebylo nic důležitějšího než tvoje oddělení! Tvoje kariéra! Pověst! Obětovala jsi jí úplně všechno! A najednou ti na tom nezáleží? Sebereš se a bez vysvětlení zmizíš, když tvoji doktoři nevědí, kam dřív skočit? Zašíváš se v kanclu, zatímco medici bez dozoru provádějí urgentní zákroky? Noci trávíš v suterénu a hrabeš se v cizích počítačích? Já nejsem včerejší, Lily. Vím, že se něčemu snažíš přijít na kloub a že jsi tím posedlá. Co je to? Kvůli čemu jsi ochotná se profesně odrovnat?“
„Pusť mě,“ řekla ledově klidným tónem, třebaže u toho rozmrkávala slzy. „Zaprvé to bolí a zadruhé mě vzrušuješ.“
Edward povolil stisk a odtáhl se. Lily si masírovala pohmožděná zápěstí.
„Tohle chování by taky zasloužilo služební hlášení. Nebo možná rovnou trestní oznámení. Nepamatuju si, že bys někdy zašel tak daleko, abys na mě vztáhl ruku. Pokud nepočítám prehistorickou dobu, kdy jsme spolu sdíleli ložnici. Ale k tomu se předpokládám vracet nechceš.“
„Nejsem archeolog.“
Lily obešla stůl, posadila se, rozbalila bagetu a hladově se zakousla.
„Jak ses dozvěděl o tom počítači? Longbottom si stěžoval?“
„Mike má v IT oddělení starého známého. Během páteční hospody na to přišla řeč.“
„Aha.“
Edward se posadil naproti ní a několik minut jen tiše sledoval, jak do sebe tlačí tu obří porci sacharidů a konzervantů.
„Jak jim je?“ zeptala se Lily poté, co dožvýkala poslední sousto a hodila obal do koše. „Myslím Mikea a Artura.“
„Mike je zdrcený. Při podpisu předávacího protokolu ani neudržel tužku. Artur to vzal statečně. Děti se s tím často vyrovnají lépe a rychleji než dospělí. Asi to bude tím, že ještě nevnímají smrt tak drasticky a syrově. Harry a Draco jsou s nimi.“
„Asi bych jim měla vyjádřila soustrast. A taky Molly a starému Arturovi. Ale mám myšlenky jinde.“
„U Longbottoma v počítači? Co jsi tam hledala?“
„Cokoli, co by mohlo souviset s Voldemortem.“
„S čím?“
„Doktor Marvolo Voldemort. Nikdy jsi o něm neslyšel?“
„Ne. Je to nějaká význačná osobnost medicíny, kterou bych měl znát?“
„Je to člověk, o kterém před rokem 2005 nikdo neslyšel. Pak najednou vznikla v Kanadě společnost Voldemort Nuclear Laboratories. Postavila výzkumný jaderný reaktor. Z toho se o rok později stal reaktor na výrobu radiofarmak. Voldemortova společnost během následujících pěti let zaplavila americký trh svými výrobky a začala expandovat do Evropy. Mimo jiné i sem. V létě před dvěma lety dokončili výstavbu reaktoru u jezera Fannich ve Skotsku. Všechny komplikace a skandály, které se týkaly stavby a provozu, byly lidmi na důležitých místech ututlány a všichni, kdo na to poukazovali, byli umlčeni. Naposledy šest pracovníků Úřadu pro jadernou bezpečnost.“
„A ty ses k tomu nachomýtla jednoduše tak, že všech šest případů skončilo na urgentním příjmu a posléze v naší márnici. Přišlo ti to divné a začala ses v tom vrtat. Pak ses nejspíš obrátila na policii a bylo ti důrazně doporučeno, abys to nechala plavat. Což se očividně naprosto minulo účinkem.“
„Slyším ve tvém hlase kritiku.“
„Slyšíš dobře. A ne, nechci se ti trefovat do ega. Mluvím s tebou jako tvůj přítel. Myslím, že ses namočila do něčeho, co dalece přesahuje tvoje kompetence. Nech to být, Lily.“
„Nemůžu.“
„Proč bys nemohla? Za to, co se děje zaměstnancům nějakého vládního úřadu, neneseš absolutně žádnou odpovědnost. Starej se o sebe a o svoje lidi. Prostě se na to vykašli!“
„Já nemůžu, Ede.“
„Proč?“
„Když ti to povím, nebudeš moct ani ty.“
„Co tím chceš říct?“
„Přišla jsem na to, kdo je Voldemort.“
Ještě než to jméno vyslovila, zaznělo v jeho hlavě, jako rána bleskem projelo celým tělem a zanechalo po sobě husí kůži a kovovou pachuť.
Riddle.