2. prolog - druhá část

Moudrost mladé indiánské dívky je moudrostí kmínku deroucího se ke slunci – potřebuje stín starých a moudrých a výživný humus z kostí těch ještě starších. Medicinmanova squaw, Mladá liška, již dávno nebyla krásnou dívkou, které Velký duch seslal toto jméno. Její tvář byla plná vrásek a jedno oko jí pokryl šedý povlak. Mysl však měla stále jasnou a rozum ostrý jako nůž mého bratra.
Malá liška měla svou vlastní chatrč, kterou odmítla sdílet s kýmkoli včetně svého manzela. S oblibou sedávala na jejím prahu a pozorovala okolí. Právě tam jsem ji také našla v den, kdy jsem přišla požádat, aby se se mnou podělila o svou moudrost. Trpělivě mě vyslechla a když jsem domluvila, nechala uplynout ještě několik chvil, aby má slova mohla najít své místo v její mysli.
„Nesouhlasím s tvým rozhodnutím, Nšo-či, ale přišla sis pro radu ne pro soud. Věř ve svůj rozum, dcero Inču-čunova, a věř tomu, že Old Shatterhand je beznadějný greenhorn, jak říkají bledé tváře.”
„Proč nesouhlasíš, Mladá liško?” zeptala jsem se, i když jsem věděla, že mi tato všetečnost nepřísluší.
„Nepovím,” zasmála se na mě bezzubými ústy, „a věřím, že Velký duch nás vede cestami, které jsou mnohem zajímavější, když zakopáváme.”
Radostně si vložila do úst kousek sušeného masa a začala žvýkat. Pochopila jsem, že více se toho od ní již nedozvím. Poděkovala jsem jí, jak se sluší a patří, ale v duchu jsem si pomyslela cosi o planých řečech pod maskou moudrosti.
„Ale abys neřekla, že jsem ti dala jen mizernou radu," zasmála se náhle, „tak ti dám ještě dárek. Něco na cestu, abys měla památku na domov."
Chytila mě za rameno a opřena o něj se zvedla. Pak se odšourala do chatrče, aby za chvíli přišla zpět s bohatě vyřezávanou dýmkou v ruce.
„Na, vezmi si ji,“ podala mi ten předmět, který jsem tolikrát viděla v jejích ústech. „S tím uděláš u bledých tváří velkou parádu."
Jeji dar mi přinesl štěstí. Dříve než jsem došla do své chýše, dostala jsem nápad.

„Popřál by Old Shaterhand Nšo-či sluchu?” zeptala jsem se ve chvíli, kdy jsem bezpečně věděla, že Vinnetou je na druhé straně puebla zaměstnaný sčítáním úrody.
„Samozřejmě, má rudá sestra mne může oslovit kdykoli a já jí rád pomohu,” odpověděl okamžitě s laskavým úsměvem.
Odolala jsem touze sklopit oči a začervenat se. Old Shatterhand byl dospělý muž a nebylo jej možné chytit do pasti tak snadno jako apačské mladíky.
„Můj bratr je obeznámen s kouzlem bledých tváří nazývaným myšlenkový experiment?”
Rozevřel oči jako sova v půli noci, ale přikývl: „Ano, vím, co je tím myšleno.”
„Pomoz mi tedy, náš učitel Klekí-petra zahynul dříve než mi stihl vysvětlit, co je tím myšleno, a o mně od té doby neznalost krátí spánek.”
Poškrábal se na bradě, tak mužně zarostlé, a pak řekl: „Pokud chceš podrobit zkoušce nějakou teorii, tedy svou představu, jak se věci mají, můžeš přistoupit k fyzickému testu, prostě uděláš to, co chceš zkusit. Ale v případě, že je to nemožné, tak o tom jen přemýšlíš.”
„Něco nemožného…,” naoko jsem se zamyslela. „Třeba kdybych chtěla zjistit, kam by se ubíraly mé kroky, kdybych svou cestu na Východ dokončila?”
„Ano, tak nějak.”
„Nerozumím tomu, co by tedy bylo obsahem ono experimentu?”
Old Shaterhand se zasmál mé hlouposti, ale přesto začal dobromyslně vysvětlovat: „Inu, podívali bychom se na to, jak jsem chtěl tvé vzdělání uspořádat. Chtěl jsem počkat s rozhodnutím až do Saint Luis, protože se rýsovalo několik možností, ale ty by právě byly obsahem experimentu.”
„Jaké možnosti?”
„Přemýšlel jsem napříkad o tom, že bych kontaktoval svého přítele, velkého cestovatele a učence, který se mi před pár lety svěřil s tím, že se plánuje vrátit do své vlasti v Rakousko-Uhersku a tam se věnovat filantropii. Mimo jiné i vzdělávání žen.”
A tato informace, milý čtenáři, vedla k tomu, že jsem se po mnoha dalších peripetiích setkala s báječným a skvělým Vojtou Náprstkem.