20. kapitola - Když hrozí ples, v tomto žánru takřka povinný

20. kapitola
Když hrozí ples, v tomto žánru takřka povinný

Dosud plíživá hrozba plesu se měla záhy naplnit. Šárka už se podobných slavností zúčastnila, ale měla pocit, že ji královští rodiče zatím chránili před většinou plesání. Obvykle byly s Klárou předvedeny v hezkých šatech a s větší zátěží klenotů, než na jaké byly zvyklé, hosté zaplesali nad Klárou, Šárka se chvíli držela tátovi po boku a nad její hlavou se odehrávaly rozhovory. Určitý pokrok tu nejspíš byl a rozhovory se už neodehrávaly tolik vysoko nad ní jako kdysi. V nestřežené chvilce se nenápadnému jedinci mohlo podařit usrknout víno, ale Šárka popravdě netušila, proč si dospělí pitím těchhle věcí ubližují.
Být malá mělo určité výhody. Neočekávalo se od ní, že se bude dlouho zdržovat ani se nijak zvlášť zapojovat. Navíc měla spolehlivé jištění v podobě Anny, takže pokud začala na židli klímat a hlava jí nezvladatelně padala, Anna ji odvedla ven z hlučící místnosti, a po jednom obzvlášť náročném večeru se probrala rovnou v posteli.
Anna byla Šárčina hrdinka.
Jenomže teď byla Šárka těžká i pro ni.
Možná by ji do komnaty dokázala vynést královna, která by přitom z druhé strany klidně ještě dokázala pod paží přidržovat Kláru, ale Šárka by na to moc nespoléhala. Blanka se pokaždé ponořila do víru oslav a zvládala současně oslňovat a zastiňovat.
Zkrátka, nastalo období plesů, před nímž nebylo úniku.
Vidina plesu se Šárce uvelebila v břiše, spokojeně tam tížila, hryzala a nehodlala se hnout z místa.
Klára byla samozřejmě nadšením bez sebe. Její rozzářenost nabrala na intenzitě. Až ji Šárka začala podezírat, že nějak podvědomě ovládla látku na straně 86 z Knihy kouzel.
V tomhle byla další potíž. Už samotný přízrak plesání zabíral spoustu času, který shodou okolností vyžadovalo i studium magie.
Šárka měla hlavu plnou slov, značek a ne vždy nápomocných poznámek předchozích majitelů knihy. Prsty ji brněly, i když to mohlo být tím, jak Knihu svírala, oči měla unavené a pořád je mhouřila na slunci, což se nelíbilo chůvě. „Když se takto tváříš, vypadá to, že máš něco za lubem, princezno,“ kárala ji. A po chvilce podezíravě dodala: „Nemáš něco za lubem?“
Měla. V tu chvíli zrovna stránku 12.
Kouzla nebyla jen tak. Některá pochopila snadno. Ztišení vlastní kroků a dechu měla Šárka v malíčku. Natolik, že jí připadalo, že ani žádné kouzlo neprovedla. Jen si tak mumlala rady z Knihy, kráčela si to parkem po štěrkové cestě vedle zahradníkovy zrzavé kočky a najednou si uvědomila, že našlapují obě stejně neslyšně.
Na kočku to dojem neudělalo a měřila si Šárku spíš podezíravě.
Šárka byla skoro ráda, že se nedostala k tomu, aby rozlouskla řeč zvířat. Kdo ví, co by se dozvěděla od Oldřicha, který poslední dobou v jednom kuse pokrákával, takže byl z většiny předplesových činností vykázaný. Stejně už se snažil létat a vypadalo to, že má lidské společnosti dost. Chodily ho s Klárou vyvětrat a vypadaly u toho jako sokolnice z pochybných poměrů.
Klára každý Oldřichův pokus o let chválila a odměňovala krkavce pišišvory, které měla připravené ve váčku, i když ji Šárka varovala, že takhle přecpaný pták nevzlétne nikdy. Oldřich ji přitom sjel pohledem, při kterém Šárku napadlo, že on už řeč lidí zvládl.
Kéž by to taky dokázala, protože podle toho, co chůva neustále naznačovala, se od ní v blízké budoucnosti očekávala KONVERZACE.
S CIZÍMI LIDMI.
„Všichni pochopitelně nebudou cizí,“ uklidňoval ji mistr, když si na to Šárka postěžovala při lekci historie. „Nejspíš přijedou tvoji bratranci z druhého kolena...“
„Proslulí svou odřeností,“ dodala Šárka a byla na sebe pyšná, protože chůva i učitelka tance zdůrazňovaly přínos nezávazného humoru při společenských střetech… nebo setkáních. Spíš těch setkáních.
Mistříček zamrkal, očividně přemožený Šárčinou duchaplností. „Ach, slovní hříčky… Možná zkus spíš témata z oblasti dějepisu…“ Vytasil se s tlustým svazkem s krásně vyvedenými erby. Pak se zamračil. „Možná ne úplně z nedávné historie.“
A bylo to tady zase. Mlčení a opatrné našlapování, na které neměla ani zahradníkovic kočka.
„Zaměřil bych se na osobní úspěchy a záliby… Případně na rozvoj zemědělství a výstavbu mlýnů,“ dodal mistr zasažený novou vlnou inspirace a popadl jiný svazek, tentokrát s mapami a popisy obilnin.
„Také by měl přijet královnin bratr,“ vzpomněl si, zatímco před ní rozkládal kresby území okolních království.
Šárka netušila, jestli ji to má povzbudit, nebo ještě víc zneklidnit.

Hodiny tance byly poslední kapkou. Chvíle, kdy se Šárka mohla nerušeně potýkat s knihou, se scvrkly natolik, že za poslední týden pořádně nepokročila. Jestli se tu má někdo stát velkou čarodějkou, tak ona to teda nebude.
Co dokázala? Bojovat s plevelem. Pomocí strašlivého zaříkání zapudila bršlici u rybníka v zahradě. Vzápětí vyklizené pozice zaujaly kopřivy, které byly těžší oříšek, a než ho Šárka stihla rozlousknout a přidat v zaříkání na pichlavosti, aniž by před náhodnými kolemjdoucími vypadala jako blázen, zahradníci je vytrhali. V jistém smyslu to přece jen bylo vítězství královských barev, ovšem zprostředkované.
Místo toho, aby zkoušela další pohyby a magické formulky, musela dávat pozor na kroky a rytmus. Navíc se děsila toho, že když mávne neopatrně rukou nebo nešťastně zavrtí prsty, podpálí šaty Karolíniny matky, které se zhostila role učitelky.
Karolínina máma, taky Karolína, nebyla tak hrozná. Jenom nechápala, že Šárka teď má všeho až nad hlavu a úkrok vpřed, dva úkroky vzad, prohození se s další tanečnicí, která trpí pokročilou chichotózou, už je na ni moc.
Ke všemu chůva i Karolína – matka trvaly na tom, že při tanci má člověk pobývat na čerstvém vzduchu, takže teď celá skupinka holčiček kroužila po terase. Podle Šárčina mínění se tanec přes veškerou organizaci moc nelišil od hry na slepou bábu. Až na to, že v tomhle případě jako kdyby slepá bába vycházela většinou na ni.

Vážnost hrozby plesu potvrdili švadleny, které na Šárku i Kláru začaly upevňovat něco, z čeho se měly vyklubat nové šaty. V Šárčině případě tmavě modré s výšivkami ptáků a rostlin. Jako pocta Oldřichovi a vítězství nad bršlicí to nebylo od věci.
Anna k tomu přinášela zásoby nití a občas něco zarovnala. Vůbec dobře zapadla do toho rojení švadlen s jejich ostrými malými žihadly.
Jednou ráno Anna přišla s ovázanou rukou a spíš poponášela nůžky a přidržovala štůčky látky, zatímco ostatní ženy Šárku omotávaly do látky. Šárce to připomnělo pojednání o mumifikaci, na které narazila v knihovně.
„Co se ti stalo?“ zeptala se Šárka.
Anna se podívala na obvaz. „Byla jsem vypomoct doma. Máma postonává, tak jsem chtěla aspoň pomoct s kosením. Ale tu kosu jsem nabrousila až moc. Náš Dušan se mi pletl pod nohy a takhle to dopadlo.“ Zamávala na Šárku prsty. „A myslíš, že mě politovali? Kdepak. Všichni mi teď říkají ‚hradní paní‘.“
Když švadleny Šárku znovu vysvobodily z područí látky, došla k Anně, která nahlížela pod obvaz.
„Můžu ti tu ruku převázat,“ navrhla.
Anna překvapeně namítla: „To nemusíš.“ Ale pak se na ni podívala a natáhla k ní ruku. „Ale můžeš.“
Když Šárka opatrně odstřihla starý obvaz, našla kousek bílé látky, který zbyl z plánované spodničky, a zastřihla ho. Do toho si pobrukovala. Byla to jedna z těch písniček, které táta prozpěvoval, když stonala. Jak znělo zaklínání na hojení ran? Vzpomněla si na mámin vzkaz na lístku, ze kterého se dala poskládat květina.
„S tímhle ti pomůžu,“ sliboval jí ten hezký rukopis.
„To je od tebe milé,“ odpověděla jí Anna a vytrhla ji z úvah tím svým annovským způsobem. „A ovázala jsi tu ránu vážně hezky.“
„Už ani nemokvá a není vůbec zarudlá,“ pochválila Šárka její postup hojení.
„Mistr tě to naučil dobře,“ oplatila jí Anna pochvalu a přejela prsty po čistém obvazu.
Na to nezbylo než přikývnout. V Knize padlo i pár zmínek o zametání stop.
zmínek o zametání stop.