28. kapitola

Scéna, byt. Na levé straně jeviště dveře z bytelného dřeva, vedoucí do chodby domu. Vedle nich dřevěný věšák na kabáty a stojan na deštníky. Asi ve dvou třetinách jeviště přepážka, v ní bíle natřené dveře se skleněnou výplní. Z nimi ložnice s manželskou postelí.
Levá část jeviště zobrazuje obývací část bytu. Uprostřed sofa, vedle něj prázdný malý stolek. Před pohovkou je umístěn konferenční stolek, na něm několik knih a váza s květinami. Koberec chybí. V pozadí několik rostlin v květináčích, skříně a komody. Za okny je tma, na jevišti šero.
NIKOLSKÁ (za levými dveřmi): Nechcete mi doufám tvrdit, že nemáte rád operetu!
DROZDOV (otevírá levé dveře, přidržuje je NIKOLSKÉ): To rozhodně ne! Ale-
NIKOLSKÁ (rozsvěcí): Žádná ale se nepřipouští!
DROZDOV (svléká si kabát, pomáhá NIKOLSKÉ; oba kabáty pověsí na stojan): Jak si přejete, má paní. (postoupí dále do jeviště; rozhlíží se, nakonec se zadívá na prázdný stolek) Ovšem, smím vědět, co jste udělala s gramofonem?
NIKOLSKÁ: Já? Vůbec nic. (směje se, stoupá si mezi DROZDOVA a stolek) A snad ho ani nebudeme potřebovat – vy neslyšíte, jak ten valčík krásně zní?
DROZDOV: Třeba takhle?
(začne zpívat) Slyšte jen, jak to krásně zní
hned jásavě a hned tak tiše.
V písni té srdce mé se chví,
jak sladce a důvěrně dýše…
NIKOLSKÁ: (tiše recituje) Přesně tak!
(zpívá) Víte již, co asi nám chce říct,
jak šeptá tak tajemně nám
kdo marně touží a láskou se souží,
ach, ten je bláhový sám!
(oba začnou pomalu tančit)
DROZDOV: Leč zatím co za párem pár k tanci kráčí
a hned kolo vábně stáčí,
sedíme něžně ve zraku zrak
a valčíku kouzlo nás poutá tak.
NIKOLSKÁ (usedá na pohovku): Co měla bych říct, v očích máte číst!
DROZDOV (klečí před ní): Vše se mnou se točí a tím jsem si jist…
NIKOLSKÁ (vstává, zdvíhá DROZDOVA; oba tančí): A každý z nás teď dobře ví,
jak valčík ten je nádherný…
OBA: Ten valčík nádherný…
NIKOLSKÁ: Slyšte, jen jak to zní
hned jásavě a hned tak tiše.
V písni té se srdce mé chví,
jak sladce a důvěrně dýše!
OBA: Víte již, co asi nám chce říct,
jak šeptá tak tajemně nám,
kdo marně touží a láskou se souží,
ach, ten je bláhový sám!
Hm, hm, hm…
Ten, kdo jen touží, láskou se souží,
ten bloud je bláhový sám!
NIKOLSKÁ odchází k přepážce. Otevře dveře, udělá krok do ložnice, pak se otočí a sleduje DROZDOVA.
DROZDOV: Hoj, hoj, hoj, hoj, hoj, hoj, zní to
v tanci smělém,
hoj, hoj, hoj, hoj, hoj, hoj, a vládne
celým tělem!
Hlas krakowiaku slyšet, ten rytmus každý zná,
kdo při něm může sedět, ten v žilách vodu má!
Lalalala…
NIKOLSKÁ se směje, odchází do ložnice. Sedne si na postel, zamává na DROZDOVA. DROZDOV jde za ní, místo obyčejné chůze tančí.
Hoj, hoj, hoj, hoj, hoj, hoj, zní to
v tanci smělém,
hoj, hoj, hoj, hoj, hoj, hoj, a vládne
celým tělem!
Hlas krakowiaku slyšet, ten rytmus každý zná,
kdo při něm může sedět, ten v žilách vodu má!
Stmívačka.