38. část - Braaz

Lavinu může spustit jediný kamínek, pokud se správně odrazí. Jediné slovo může mít stejný účinek. Jediný člověk může změnit svět. Stačí upustit kamínek na správném místě.
Jenže kamínkům se nedá věřit. Mají svou hlavu a rády se odráží nepředvidatelnými směry. Lavina zasype jinou cestu než bylo plánováno. Neprůchozí cesta způsobí zdržení špatným lidem. Svět se možná změní, ale úplně jinak, než plánoval ten, kdo kamínek na vrcholu hory upustil.
Myšlenka na Naniu přestala Syna děsit. Otupěl z pohledu na skalní vrcholky. Opakující se sny vítal jako staré známé. Očekávaný strach se stal jeho bezpečím. A pak přišel Miró s rozhodnutím.
“Pojedeme spolu,” řekl Miró, “jsme přece staří soupoutníci.”
“Sami?” zeptal se trochu překvapeně Syn.
“Větší doprovod by byl příliš nápadný,” odpověděl Miró a v očích mu svítila výzva. Pokusíš se mi utéct?
Syn nic neřekl. Tváří v tvář nevyhnutelné budoucnosti se přistihl při myšlence, která z Chrámových novicek Naniu nahradila. Určitě to nebyla tlustá Magali, ani rusovlasá Koré. Snad Minna? Nebo Helin? Byly obě stejně vysoké. Hanké měla týž odstín pleti. Berra zase stejnou barvu vlasů. Vyvolená musí být Nanie podobná, jinak by záměnu před Miróem neutajili. Uvědomil si, jaké měl štěstí, že Miró před útěkem z Chrámu sestru znovu nenavštívil.
“K hoře Braaz se dostaneme snadno. Cesta není nijak hlídaná a útočiště se zásobami už jsou připravena,” pokračoval Miró. “Nahoru vystoupáme ze severu. Doprovodím tě až na vrchol. Jižní cesta vede přímo do vesnice, nemůžeš ji minout. Cestou tam ti pomůžu připravit první kázání. A pak už všechno půjde podle plánu.”
A jak Miró řekl, tak se stalo. Cesta se podobala cestě do Cerilie, ale Synovi přesto připadala jiná. Teď se cítil klidný a nevzrušený. K Miróovu překvapení se nepokusil utéct. V každém z útočišť zdvořile pozdravil přítomného strážce a najedl se a usnul dřív než sám Miró. Když dorazili k hoře Braaz, po cestě k vrcholu sebevědomě vyrazil jako první.
“Teď jdeme tou lehčí cestou,” řekl zamyšleně Miró, když znovu pomáhal Synovi na nohy potom, co mu zase po kamenné stráni sklouzla noha. “Co budeš dělat, až budeš sestupovat dolů?”
“Spadnu do rokle a umřu,” odsekl Syn a opatrně z bot vyklepával drobné kamínky.
“Starý dobrý Rabec tě nenaučil chodit po horách?”
“A řekl mu někdo, že to má udělat?”
“Asi jsem to nezdůraznil dostatečně,” povzdechl si Miró a podal Synovi ruku, aby ho podepřel.
“Možná jsi mohl říct mně, na co se mám připravit. Nevěděl jsem, že za cestu považuješ stezku pro kamzíky.”
“No,” povzdechl si Miró ještě jednou, “plány je občas třeba upravit. Svedu tě po cestě až na dohled vesnice. Zbytek snad opravdu zvládneš sám.”
Miróův tón Syna popudil. Tón dobrotivého panovníka, který se snížil k nevýznamné pomoci nejnižšímu ze svých poddaných. Dokud nedorazili na vrchol, oba mlčeli. A pak, po krátkém odpočinku, přišlo svítání.