42. kapitola – Maškaráda

42. kapitola – Maškaráda

Jako kdyby se v noci bludiček ocitla znova. Byla větší a měla by mít všechno víc pod kontrolou, protože to dospělí mají. Snad. Čistě teoreticky.
Šárka cítila pravý opak. Omlouvala to tím, že dospělost je ještě za horami, i když už šlo o pahorkatinu na obzoru.
Částečně za to mohl ples. Ty se začínaly hemžit čím dál víc a Šárka při nich byla pokaždé jako na jehlách.
Způsobnou masku nasadit a nespustit ji, dokud nebude společensky vhodné jít na kutě.
Hodina kutí se však s každým rokem vzdalovala.
Šárka se navíc nemohla zbavit podezření, že ty plesy byly hlavně kvůli Kláře. Pokaždé se z ní stalo malé slunce, kolem kterého se všichni točili. Nejznepokojivější na tom bylo, že slova „nápadníci“ padala u dvora na její vkus moc často. Většinou je dámy i pánové pronášeli žertem ve smyslu „Rosteš do krásy, princezno. Jeho Veličenstvo bude muset nápadníky odhánět mečem.“
Bláhově přitom přehlíželi Blanku. A Kláře bylo dvanáct.
K tomu drobný detail: Nápadníci by měli obíhat kolem Šárky, která byla prvorozená.
Klára dosud přešívala Anniny výšivky z nočních i denních košil, z nichž už obě vyrostly, na nové košilky a prozpěvovala si u toho o zajíčcích v jamkách a liškách běžících do tábora.
Kdyby se k ní někdo přiblížil s nápadnictvím za lubem, napadne ho Šárka. Zvlášť si proto nacvičila a uzpůsobila podpalovací kouzlo.
Jenže se od ní očekávalo, že bude vířit po parketu.
Poctivě odváděla společenské povinnosti. Pukrle před princem z Jestřábího království bylo ukázkové. Nejradši by se rozhlédla, jestli si toho všimla Karolínina matka, nebo dokonce táta, jenže v tom se z halasu vyloupl princův hlas a Šárka toho kluka provrtala pohledem.
„Jistě, ráda si s tebou zatančím, princi Vladislave,“ odpověděla a v tu chvíli se z víření a dvoření, či co si od toho dvůr sliboval, stalo vyšetřování.
Koutkem oka postřehla v rohu pod stropem zbloudilou bludičku, která jako by jí potvrzovala její domněnku.
„Jak se daří tvé sestře, princezně Lindě?“ zahájila výslech. Potřebovala ho přimět mluvit, co nejvíc a nejhlasitěji. Šum kolem ji tahal za uši a ničemu nepomáhal.
Vladislav měl zpocené dlaně, což dojem nevylepšilo.
„To přece víš,“ odpověděl. Potom přihodil úsměv, který měl v sobě cosi z vycpaného jezevce z komnaty s trofejemi. „Rozešly jste se jako nejlepší přítelkyně, pokud vím.“
To bylo závažné obvinění. Kdyby Šárka měla nejlepší přítelkyni, určitě by si toho všimla. Kdyby měla nějakou přítelkyni. Nehodlala však prince připravovat hned z kraje o iluze.
„Vyřiď jí prosím mé srdečné pozdravy.“ Kdyby ji chůva slyšela, dostala by bod za vhodně zvolenou frázi. Nenápadně se k Vladislavovi naklonila blíž. Musela si být jistá. Takhle blízko by ho mohla očichat, jenže to by jí k ničemu nebylo. Potřebovala sluchový důkaz.
„Rád. Dopis od tvé sestry ji potěšil.“
„Zapomněla jsem,“ řekla mu při otočce, „vaše sídlo je hrad, nebo…“
„Zámek? Je to hrad. Na skále obklopené řekou. Založili ho v devátém století...“
„Říká se u vás zámek jen sídlu nebo je to i část dveří pod…“ Šárka zaváhala.
„Klikou?“
„Přesně.“ Rychle se odtáhla.
Jeho úsměv ochabl. Šárka měla svůj důkaz. Jeho hlas měl hlubší zvuk než tehdy, kdy se mu podařilo zaplavit hrad bludičkami a způsobit prvotřídní zmatek, ale Šárka by vsadila krk, že před ní do rytmu hudby přešlapuje jeden z lupičů. Pro jistotu by vsadila jeho krk.
„Jak se jmenuje tvůj společník?“ zeptala se a rozhlédla se po sále. „Nikde ho nevidím. Snad se nezatoulal do nesprávného křídla.“
Princ by byl hezký. Stejně jako jeho sestra měl hnědé kadeře a oči. Kadeře mu padaly lehce do očí, oči mu nepadaly do kadeří… ideální. Jenže v sobě dusil vztek, a to se Šárka ani nemusela snažit.
„Nezeptala ses, proč nepřijela,“ odpověděl. „Linda. A zapomněla jsi přihodit, že tě to mrzí.“
„Co?“ Toho, co ji mělo mrzet, bylo hodně. Nebo se zdálo, že to Vladislav naznačuje.
„Že nepřijela. Proč nepřijela.“
Šárce se zatočila hlava i bez otoček. Vladislav jí tiskl prsty pevněji než předtím.
„Proč nepřijela?“ zeptala se.
„Nemůže na váš ples zapomenout.“
„To mě těší,“ sáhla Šárka po bezpečné odpovědi. „Rádi bychom ji tu přivítali.“
„Určitě by to byl zajímavý experiment,“ uznal princ a Šárka usoudila, že už s ním nechce tančit ani jako vyšetřovatelka zločinu. Protože ji taky oťukával. Nebo byl ještě víc na hlavu, než tušila.
„A můj společník se jmenuje Sivek.“
„Srdečné pozdravy i jemu.“ Šárka vařila z vody.
„Stejně jako hrdina našeho národního eposu,“ dodal princ.
Šárka chtěla nápomocně vyhrknout, že ho četla. Konečně jí Vladislav hodil v rozhovoru záchranné lano. V knížkách si byla jistější v kramflecích než v tom, co tady prováděli doteď.
Jenže se zastavila, protože si vzpomněla na tu část, kde…
„Zabil zlou čarodějnici,“ upřesnil princ. Hudba ustala. A ano, to slovo „čarodějnice“ znělo jako poslední důkaz proti němu. A první obvinění proti ní.
Obojí prozatím chatrné.
„V těchto příbězích je to prostě neodvratné,“ přihodil Vladislav, pokývl a pustil ji.
Nechtěla si pod sebou podřezat větev a přihodit ji na hranici, proto se přemohla a nevyslala mu do zad ani menší blesk, když odcházel. Na konci sálu už na něj mával „Sivek“, vedle něhož stál zakaboněný Ivo.
Pro jednou úspěšně sledoval někoho jiného než ji.
Možná se zase pokusili dostat k ní do pokoje a Zrzek jim to překazil. Něco jí říkalo, že Vladislav do vězení nepůjde.
Jako mátoha zamířila opačným směrem. Naštěstí zahrnoval čerstvý vzduch. Sešla z terasy, aby se vyhnula párkům, které se zatoulaly ven, a nechala se vést křupajícím štěrkem a zákmity světla na trávě.