47. část

Ve chvílích nejistoty uchylují se mnozí k pravidelnosti a starým zaběhnutým zvykům. Kněz zodpovědný za plnění kulových lamp prošel nejvyšší svatyní, nevšímavý ke strážím a okolnímu ruchu. Nechali ho projít fascinováni jeho jistotou. Sám Miró zvědavě prošel vstupem hned za ním a sledoval jak stoupá po stupních a nalévá do lamp pečlivě odměřené množství hořlavé směsi. Zadrhl se teprve, když dolil. Ztuhl, rozhlédl se kolem sebe a pak se podíval na vlastní ruce.
“Ale,” zašeptal a díky akustice svatyně se jeho tichá slova nesla prostorem, “kdo je smí zapálit?”
Miró rozuměl. Vyšší klér se k jejich vzpouře samozřejmě nepřidal. Mnoho z nejvyšších kněží zemřelo, zbytek se skryl v podzemí. Koho z nízkých teď vybrat, aby mu byla poskytnuta taková pocta a důvěra? Sám nevěděl, ale právě k němu, jako k vyvolavači Božího Syna, se přirozeně stočily tázavé pohledy přítomných. Syn stále ještě nesestoupil z kopule a Slunce zapadalo.
“Snad tomu, kdo v sobě nese Boží krev by to mělo být povoleno,” zvolal Miró s náhlým vnuknutím. K jeho zlosti se jeho slova nedůstojně topila v prostoru, neboť stál hned u vchodu, na místě odkud nikdy nemělo být kázáno. “Syn Boží ještě zpravuje otce o úspěších, kterých jsme v jeho jménu dosáhli, ale snad Žena Slunečního Boha vyslyší volání pravých věřících a zažehne světlo, které provede Chrám nocí.”
Kněz zodpovědný za plnění lamp se uvolnil a kývl. To bylo vhodné a Boha neurážející řešení. Rychlý posel byl vyslán a přítomní nejistě zalétali pohledem k obzoru, kolik má ještě Chrám času, než Slunce zmizí docela. Kulové lampy jsou pouhým odrazem Slunce a nemají celou jeho sílu, ale nikdo si nepřeje kráčet nocí zcela nechráněn.
Miró se uvnitř chvěl. Nania, uvidí Naniu. Šlo to lépe než předpokládal. Prošla kolem spěšným krokem a vůbec si ho nevšimla. Ve svém bílém rouchu ladně prošla svatyní, tvář z boku krytou těžkým vodopádem vlasů. Miróovo nitro zalila vlna něhy. Sledoval jak zapálila nejprve jednu a potom druhou lampu. Aby dosáhla, musela se postavit na špičky. Když se měkké světlo lamp rozlilo prostorem, s úsměvem se obrátila čelem k přítomným a Miróovi se podlomila kolena. Klesl na podlahu. Mnozí muži to považovali za znak nábožného vytržení a jeho gesto napodobili. Netrvalo dlouho a všichni přítomní klečeli a s úctou hleděli na ženu stojící mezi lampami. Na ženu, která, jak si Miró stále bolestněji uvědomoval, nebyla Naniou.