Omlouvám se za přečíslování. Nějak jsem zapomněla, že máme pravidlo číslo deset. Je to velice trapné, a to hlavně proto, že jsem ho vymyslela já.
Marie Orlická se pokládala především za laskavou ženu. Konec konců podporovala děti v sirotčinci. I když nemusela. Rozhodně to nebyla její povinnost. Ale dělala to. I když by si na základě toho leckdo mohl leccos domýšlet. Posílala jim peníze. Jestli se jí povede prodat tu protivnou lékárnu, tak jim pošle i víc. Možná i studia některému dítku zaplatí.
Však ji tak Náprstek taky představil.
„Marie Orlická, naše sirotků dobrodějka.“
To se jí líbilo, i když ji představoval té divošce.
Marie očekávala, že se indiánka dostaví v domorodém kroji a tajně se těšila, že možná bude mít i pomalované tváře. Místo toho, ale dorazila v obyčejných tmavě zelených šatech. Místo slušivého drdolu sice měla dva copy, ale ty často nosily i holky v českých vesnicích. Tvář měla snědou, ale jen mírně. Marie se rozhodla, že jí ruku nakonec podá. Vlastně to byla milá dívka. Přátelsky se na Marii usmála.
„Tady na Marušku pozor, milá Nšo-či“ ozvala se ta potvora Jirka. „Úsměvy rozdává ráda, ale skrývá za nimi jedovaté zuby.“
Marii zatrnulo. Bezmocně sledovala, jak si divošku odvádí Mlada Sováková. Šeptala ji do ucha něco, co bylo bezesporu nejnovější verzí příběhu o velikém sporu Těšínské s Orlickou.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Pikle! A já nejsem obeznámena
Aveva