Čtyřicátá

Malá bouda je zflikovaná z prorezlých plechů, seschlého, napůl rozpadlého dřeva, ze všeho možného, co okolí a příležitost nabídly. Strop je podepřený rozpraskaným betonovým sloupem, pozůstatkem vyrvaným z bůhvíjaké dávno zničené stavby. I lavice jsou z prastarého betonu, když se Reka posadí, odpadne pod ní celý velký kus. Carter se sedáním neobtěžuje, svalí se rovnou na podlahu, pod hlavou stočený kus nepromokavé plachty místo polštáře.

Po tíži nekonečného prostoru venku si oba připadají tak nějak jako doma.

Otevřenými dveřmi pokreslenými podivnými symboly je vidět Cala a toho z Jinde, který se jim představil jako Perenara. Stojí proti sobě, a přestože oba mlčí, prostor kolem nich je nabitý otázkami a odpověďmi, nevyřčenými slovy, lítostí a smutkem, díky a radostí.

Carter s rukama pod hlavou se dívá ven a má pocit, že prostor kolem těch dvou... jiskří. Skomíravé světlo strachu protíná tenký paprsek naděje a nad vším zář.

„Láska,“ zašeptá Reka. „To vysvětluje, jak přišel Cal ke schopnostem, které má. Neměl je, když sem utekl, nemohl si je vzít, ale mohl je dostat. Měl vlastně velkou kliku, že ho místo houndů nebo gardy našel Perenara.“

Odmlčí se a chvíli se pozorně dívá. Z vyvýšené lavice vidí každé hnutí Carterovi tváře.

„Překvapuje tě to? Šokuje? Nebo nesouhlasíš s náklonností mezi námi a nimi? Nebo... Neříkej, že ses dosud nesetkal s láskou mezi dvěma muži! Myslela jsem, že v armádě..“

„Ne v mojí jednotce,“ procedí Carter mezi zuby.

„Šovinisto,“ Rečin smích zazvoní.

„Ale o tohle nejde,“ vstane prudce Carter a začne přecházet po místnosti.

„Vím, že se nám Cal snažil vysvětlit, jak moc jsme odlišní, jak strašně jiné jsou bytosti z Jinde. Jak dokážou myšlenkou měnit myšlení ostatních, jak mohou zničit naše vlastní já. Že nesnáší vojáky a zbraně, jak budou nenávidět nás. Ale pořád jsem doufal, že dokážeme nějak propojit náš řád a jejich anarchii, že dokážeme otevřít naše světy. Že můžeme prolnout. Splynout.“

Zastaví se a zoufale se podívá na Reku, která sedí tiše a vážně mu pohled opětuje.

„A ty taky! Taky jsi doufala, jinak bys nemohla mluvit dole v Metru tak, jak jsi mluvila. Jinak bys nedokázala přesvědčit... vlastně nás všechny. Přesvědčit nás, že to může mít smysl!“

„Ale tohle tady,“ rozpřáhne ruku a obsáhne celý stísněný prostor, „tohle je doupě zoufalce! Tady nežije nikdo, kdo by mohl cokoli ovlivnit, tady mohou žít jen odpadlíci. Viš, kde jsme? Tam, kde dál už není nic... Na okraji.“

„Cartere,“ vstane Reka a položí svoji dlaň na jeho paži, „teď není čas na zoufalství. Copak nevíš, právě ty sám, že každá cesta ke středu začíná na okraji?“