Útočiště Metro

Na velké věci se v Metru nevzpomíná. I ty malé jsou dost často k neunesení.
„…a když byl bílek jako sníh, žloutek tekutej a jako sluníčko, pak jsi ho nechal sklouznout z pánve, trochu soli a s citem poprášit pepřem…“
Prckovi s Lucií se v puse sbíhají sliny, ačkoli – jako první generace Metra – netuší, co je bílek nebo žloutek, jak vypadá sníh, slunce nebo vůl. Sůl znají. Z přídělů.
„Tohle,“ plivne Polír na haldu zrezlých zbraní, „to sme táhli pod zem. Vzít slepici a kohouta, to nikoho nenapadlo. Dneska by mu lidi ruce utrhali. Slepičárna! Zlatej důl by to byl.“

Když kdysi svolal první shromáždění, víc zábavní, debatní klub než cokoli jiného, měl na mysli místo odpočinku, shromaždiště ideálů a vizí budoucnosti.
Teď je jeho učení překrucováno, znásilňováno, zneužíváno, transformováno v ideologii. Slyší stovky ochraptělých hrdel kleriků vykřikovat svoje jméno, vidí ty směšné uniformy (proč má každá zrůdost potřebu unifikace?) a mlčí, protože kdyby začal křičet, už by nepřestal.
A oni to vědí, jen nejen opečováván a při vzácných příležitostech ukazován společnosti, ale také hlídán.
Tohle si z něj ale nevezmou. Stařecká ruka se rozmáchne a vymlátí bronzová písmena svého jména na Desce cti Metra.
Zbydou jen obnažené kosti betonu.