Dvaatřicet - 24. května 1945

Tonka se krčí ve tmě a proklíná se za to, že máti poslechla. Schovávat se ve shozu na seno, to byl tedy nápad! Teď je uvězněná ve stísněné šachtě jako v pasti, zbývá jen čekat, až ji najdou.

Protože jestli opravdu prohledávají chalupy a někoho hledají, půjdou najisto. Komín, kterým se shazuje seno z půdy do chléva, nebo podmáčený sklep. Jinde se v chalupě ukrýt nedá. Leda snad do sena, ale tam by se chtěl schovat jen blázen. Historky o milencích, které žárlivec zamordoval vidlemi, znalo každé dítě.

Stačí, když shora do šachty někdo zkusmo střelí, jen tak, pro jistotu. Tonka by to tak udělala. Kouše si nehty do krve a ani o tom neví. Vůbec se neměla schovávat. Měla zůstat s máti. Měla se těm, těm... měla se jim postavit čelem.

Vrznou dveře od chléva, Tonka zadrží dech. Šouravé kroky, kravky znepokojeně přešlapují a bučí. Něco spadlo, kutálí se to po betonu. Krátká nadávka. Hodně, hodně blízko. Tonka má pocit, že ten kdosi stojí přímo vedle ní. Pak se ze dvora ozvou výstřely a rozezlené hlasy, Tonka sebou trhne, ale hlasům není rozumět.

"Tady nic!" křikne ten někdo v chlévě. Pár kroků a dveře vrznou podruhé. Tonka zprudka vydechne a zalapá po dechu. Až teď si uvědomí, že celou dobu zadržovala dech. Trochu se jí točí hlava.

Ještě pár chvil a matka ji pustí ven. Je trochu rozvrkočená, ale rty má vzdorně sevřené. "Hledaji nacisty," řekne a zní to unaveně.

Tonka se ušklíbne: "To se nahledají." Herr Teller a ostatní z jeho partaje jsou už dávno někde v americké zóně.

Máti roztržitě přikývne. Poškrábe Stračenu mezi ušima a Tonka si překvapeně všimne slzy, která jí na tváři kreslí lesklou cestičku. "Všichni Němci jdou přes hranici," hlesne.

"Jací Němci?" Tonka vůbec nechápe, o čem to matka mluví.

"Všichni."

Máti ji chytí za ruku a dotáhne k oknu v sednici, schovávají se za záclonou jako dvě klepny. Náves je v poledním žáru vylidněná a vypadá skoro poklidně.

Jen u zdi Rathausu stojí s rukama nad hlavou starosta a český voják ho šťouchá pistolí do břicha. A ve stínu u kostela, přímo před očima Umučeného, klečí v hloučku rozkurážených chlapů ubohá Hana a Tonku zamrazí poznání, proč ji matka přinutila se skrýt.

Tonce se zkroutí žaludek, ale není schopná odtrhnout oči.

"Jestli do hodiny nebudou všichni Němci..., jestli nebudou tam," máti polkne a kývne hlavou k radnici, "tak starostu s Hanou zastřelí."