Čarodějčina učnice

Mírné spoilery na Přes bludný kořen a dál, ale prakticky je to nezávislá jednorázovka.

Princezna Šárka měla už nějakou dobu slibně našlápnuto k tomu stát se čarodějkou (?), čarodějnicí, kouzelnicí, mágyní?, zasvěcenkyní tajných a nadpozemských umění…

Rozhodně neměla našlápnuto k překonání sklonů k sepisování nahodilých seznamů.

Temnota ji však neodvratně provázela už od útlého dětství, ne-li narození, proto zákonitě musela dospět i k tomuto aspektu magie.

Ne že by občas někoho nedopatřením neproměnila v nějakou tu poživatinu či obratlého.

Stále v tom však nebyl vyloženě úmysl, tudíž se musela připravit na situace, kdy bude muset ovládnout kouzla zákeřnějšího ražení, a tím pádem i sebe, aby se nenechala příliš strhnout.

A čím lepším začít než vyvoláním Zla?

Tak to aspoň podala Mlada. Když s tím na Šárku vyrukovala, zlomyslně se jí zablesklo v očích. Jako by princeznu vyzývala: „Vzdej to.“

Což Šárku jen o to víc podnítilo, aby to nevzdala ani náhodou. I když se jí potily dlaně a proslulý skrytý hlásek, který zaznívá v mozcích nepřeberné řady postav, jí radil, ať neriskuje a nehraje si s velkými mocnostmi daleko přesahujícími její představivost.

Jenže proti těmto dvěma zatvrzelým osobám byl pouhým neslyšným šelestem ocásku nejmladší a nejmenší myšky, který přináší skomírající ozvěna z nejzazšího zákoutí království.

„Takže… vyvolání Zla,“ zabručela Šárka, která nepochybovala, že na deskách Knihy kouzel zapůjčené Mladou (Rozšířené, podlé vydání!) zanechá navěky věků upocené otisky rukou.

„Čím větší, tím lepší,“ dodala Mlada.

Šárka chtěla namítnout, že s tím po všech svých smolných zážitcích, která psavci zarputile nazývali dobrodružstvími, má jisté zkušenosti a celá tahle šaškárna je zbytečná.

Když o tom tak uvažovala, u nich doma si na šašky moc nepotrpěli… Zajímavé…

Ale teď odbíhala a to si nemohla dovolit.

Držela v ruce svazek těžký jako úděl celé studně plné napadaných sirot.

V duchu se snažila srovnat si na jazyk text zaklínadla tak náročného a ukrutného, že se v něm v podstatě nevyskytovaly samohlásky. Vystřídaly je záškyty, poskoky a zádrhy pečlivě vyznačené podivnými znaky.

Šárka si ale už nemohla dovolit couvnout.

Dala se do recitace a jen doufala, že Mladě povolí nervy jako první.

Hleděly na mystický kruh.

Uprostřed ležela hromada čehosi…

Sypkého.

Naštěstí se to nehýbalo a nijak neprojevovalo.

Mlada do toho dloubla vařečkou, a než Šárka stihla nesouhlasně vyjeknout, pár zrnek ochutnala.

„Uf,“ pravila. Ovšem nezhroutila se v křečích, jak Šárka čekala. „Vždycky hrozí nebezpečí…“

Šárka tváří v tvář Zlu a Mladině bezhlavé odvaze pomalu nedýchala.

„… že si ho člověk splete se solí. Ale ne, solidní jemný krystal,“ pochvalovala si Mlada.

Jasně že čarodějka jejího formátu klidně pojídala krystaly.

A pak z nich ke všemu upekla bábovku.

Šárka žije v rádoby středověké pohádkové říši, proto sladí medem, Mlada si žije, kde ji zrovna napadne, a když jí dojde cukr, může si ho vyvolat. Odkud? Toť otázka.