Kapitola 15 Kajánský pepř

Rochesterova žádost mě v první chvíli strašlivě urazila. Totiž, urazila mě i na podruhé, a pak znovu a znovu, kdykoli se vzpomínka na ni byť i jen lehce otřela o okraje mé mysli. Takové ponížení!

Jenomže když trochu ochladly nejhoroucnější emoce, ozval se rozum s mrazivými pochybami. Jaký má Rochester důvod zamlčet přítomnost své zákonné družky v domě? Chce snad udržet v tajnosti samotný fakt, že se oženil? Najednou jsem si uvědomila, že o existenci manželky Edwarda Fairfaxe Rochestera neví v Anglii živá duše. Měla jsem sice pečlivě uschovaný doklad o uzavření našeho sňatku, ale k čemu mi byl, když jsem neměla komu ho předložit?!

A s touto první myšlenkou začaly dorážet další, ještě znepokojivější.

Rochester mě mohl držet v tomhle studeném domě pod zámkem jako Modrovous a mezitím si hledat novou ženu. Dokonce mohl nějakou manželku mít už ve chvíli, kdy mi sliboval věrnost před knězem: opravdovou anglickou ženušku s předkusem a těmi správnými předky. Anebo naopak utajenou lásku nerozvážného mládí, nějakou komornou, herečku, guvernantku nebo tak něco.

Pak jsem si vzpomněla, jak v tom starém příběhu skončily Modrovousovy manželky, a začala jsem se doopravdy bát. Kdo si všimne, když zmizím? A co by zmohl bratr, kdyby mu jednou přišel dopis, že jsem bohužel v chladném klimatu dostala zápal plic, souchotě nebo buhvíco jiného, co mě připravilo o život...

Nakonec jsem usoudila, že se musím aspoň pokusit dát nějak najevo (komukoli, kdo bude ochotný vidět a slyšet), že tu jsem, vykázaná sice do horního patra jako neposlušné děcko, ale že jsem tady. Že jsem!

Zprvu jsem zvažovala, že navzdory Rochesterovi sejdu do haly a návštěvníka přivítám, jak by se slušelo a patřilo. Jenže jsem si netroufala porušit jeho výslovnou žádost. Přecijen, měla jsem své vychování zadřené hluboko pod kůží, a to nejen obrazně. A pak, Rochester mne požádal celkem zdvořile. Koneckonců mohl mít ke svému požadavku nějaký rozumný důvod.

Rozhodla jsem se tedy upozornit na svou přítomnost jinak. Kdybych tak mohla zahrát na piano! Bylo by zábavné sledovat, jak se Rochester kroutí ve snaze důvěryhodně vysvětlit přítomnost zručného klavíristy v domě. Jeho proslulý ostrovtip by možná prošel skutečnou zkouškou ohněm.

Chvíli jsem se bavila představou Rochestra, který si užívá horké chvilky, pot se mu perlí na čele, krev stoupá do tváří, límeček košile nepříjemně škrtí a nakonec bezmocně ústy lapá po chladném vzduchu, jako tenkrát, když mu kumpáni z nemístného žertu podstrčili papričku kajánského pepře.

Ale zpět k věci. Piano bylo samozřejmě dole v salonu zcela mimo můj dosah, pro můj plán nepoužitelné. Musela jsem si tedy vystačit s něčím ne tak spolehlivým.