Jana Eyrová (Charlotte Brontë)

"Dobré jitro, paní Poolová," řekl Fairfax. Mou přítomnost jako obvykle zcela ignoroval. "Jak se dnes daří vaší svěřence?"
"Docela slušně, děkuji," odpověděla moje žalářnice.
"Slušně?!" vykřikla jsem a narovnala záda v zoufalé, marné snaze o trochu důstojnosti.
Pak jsem uviděla tu jeho bledulku. Ta krutost, přivést mi ji ukázat rovnou od oltáře! V tu chvíli se mě zmocnilo šílenství. Skočila jsem po něm: vážně bych ho uškrtila! Bránil se, samozřejmě, ale zoufalství mi dávalo sílu a on se bál udeřit mě přede svědky. Nakonec mě přemohl, svázal mi ruce, připoutal k židli.
Křičela jsem, plakala a zuřivě se zmítala. Marně.

"Jane, odpusťte, ale... nevíte, co se děje? Paní Fairfaxová se mnou dnes neztratila ani slovo."
"Nemám tušení, ničeho jsem si nevšimla. Nezdá se vám to?"
"Jistě ne. Grimasy, které mi věnovala, si obvykle nechává pro Adèle, když je obzvláště rozjívená."
"Zvláštní. Nemohla jste se jí omylem nějak dotknout?"
"Myslím že ne... Naopak, celé včerejší odpoledne jsem jí dělala společnost. A pochválila jsem jí ten báječný koláč."
"Paní Fairfaxová nechala napéct?"
"Ani nevím. Byl ostružinový, neodolatelný."
"Nabídla jste si sama?"
"Hm, vlastně ano. Ale říkala, ať si vyberu něco k svačině, než uvaří čaj."
"Alice! Vy jste jí snědla poslední kousek!"

Nemohla spát. Všechno bylo ještě moc nové, čerstvé, nezvyklé. V cizích zdech, na vlastních nohou, nejistá, zmatená. Věděla jen, že dokáže učit a že umí dýchat. Ostatní tonulo v temnotě. Věřila si, ale svět se náhle zvětšil a nepřinášel odpovědi. Proč tak pozdě v opuštěném patře ještě svítí světlo?

Nemohla spát. Svět byl moc. Moc malý. Moc vzdálený. Stínohra prstů, divadlo, co znávala od dětství. Květ. Holubice... svoboda letu. Pes. Jako jeho hlídač. Grace spí. Jaký paradox, nemá grácie, co by se za nehet vešlo. Nahlas se tomu musí smát. Stínohra už nebaví. Než sfoukne lampu, připálí svíčku. Čas jít.

Byl jednou jeden čerstvý duch, nejistý, jestli umí strašit. Trénoval a trénoval, ale neměl si na kom vyzkoušet, jak je děsivý.
Až jednou do jeho pokoje zavřeli malou holčičku. Začal pozvolna, míval ji rád. Nakonec ji vyděsil tak, že se dovolala pomoci. Nabral sílu, společně unikli z pokoje.
Objevil svůj nejoblíbenější trik. Víření popela v krbu. Viděl dobře, kdo je v domě zlý. Na malém Jeníčkovi, na jeho sestřičkách, piloval svoje umění. Šedé šmouhy provázely dospívání.
Když se zcela zdokonalil, navštívil paní domu, bývalou ženušku. Stačilo málo, popel zatemnil slabou mysl.
Duch se odhodlaně nafoukl a vyletěl do širého světa.

Jen několik nádechů a neuvěřitelné štěstí bude skutečné.
Dýchala ztěžka, Edwardovo čelo halil mrak.
"Zadržte!"
Kněz se viditelně lekl.
"Obřad nesmí pokračovat, jsou zde překážky."
"Ne u mne," uvažovala, "není, kdo by zasahoval. Takže..."
S upřímnou starostí pohlédla do jeho tváře. Neprolomitelná.
Právník hovořil.
"Žena? Měl-li ženu, musí být mrtvá. A pokud není, tak já..."
"...musím být. Mrtvá."
Pan Briggs ji zjevně přeslechl.
"Mrtvá? Nikoliv, slečno. Její bratr dosvědčí, že před třemi měsíci alespoň naživu byla. Dosvědčí to i ona sama, pokud nás, pane Rochestere, doprovodíte za svou paní. Domnělí mrtví snad svědčit mohou. Lidé tohoto světa pravdu osvědčit musí."

Spatřil ji znovu, když se s košíkem koláčků zastavila ve škole. Jen procházel kolem, ale srdce se tam na chvíli zastavilo. Stěží ho pak dohánělo, udýchané.
Oslnivá, půvabná, usměvavá dívka se skromnou a milosrdnou duší. Růže světa. Jak by někde mohl najít lepší?
Je-li příliš křehká, bude ji chránit.
Je-li silná, bude darem nebes po jeho boku.
Bude?

Nebesa se usmívají, její otec si ho oblíbil.
Očekávání.
Poslání.
Volání.
Stahuje se k dešti.

StJohn potřásl hlavou a začal si balit truhlu. O úřady je již postaráno.
Moor House není dost dobrou klecí. Je třeba najít si pevnější. Za mořem.