Prokletí básníci

STO stupňů, voda se vaří,
zalévám ranní kávu,
kočka se tu na mě tváří,
že by snědla krávu.
OSMDESÁT DVA, to jsem se narodila,
máma se o mě dost bála,
co já sem se jí natrápila,
když jsem se všemu jen smála.
PADESÁTOSMIČKA byl a je super samopal,
i můj táta z něho střílí,
za mlada se prej taky hodně pral,
hlavně, když měl dlouhou chvíli.
TŘICETČTYŘKA, šalina s kolečkama,
z Český až na Žabovřesky!
v Brně nepotkáš se jen s blbečkama!
OSMNÁCT let musí jeden lhát,
když si chce dát pivo,
pořád chci se smát,
hlavně že je živo!

„Dnes už nikdo neví, jak se vzbouřit, jak se neposrat ze společnosti, dnes už není vůdců, už není hrdinů. Punk je mrtvý.“
Opřel se o bok auta, mokré noční město se smrsklo na temný asfalt a oranžový odraz.
„Vy nejste hrdina?“
„Ne, já jsem injekce petroleje do vašich hýždí,“ sklonil hlavu, vlasy mu spadly do tváře, „jsem nutrie ohlodávající vaší sobeckost.“
Popotáhl z dýmky.
„To jsou jen patetické kecy“ ohnal jsem se.
Pozvedl hlavu, našel si mě a klidně řekl: „Jsou to kecy, ale je to tak.“
Díval jsem se na něho a odevzdal mu i mé poslední vzpurné já.