Poslední regenerace
fandom: Doctor who
poznámka: Sice jsem si slibovala, že už budu psát jenom, pokud mě napadne něco dobrého, ale tohle se aspoň psalo docela dobře. A psalo by se to ještě líp, kdybych nemusela původních sto slov natahovat…
----------------------------------------------------------------
„Ale je už tvoje poslední!“ domlouval mu Jack. Přiznával si to nerad, ale zvykat si pokaždé na novou tvář nebylo nic lehkého. „Rychle s tebou na ošetřovnu, třeba se mi podaří tě z toho dostat,“ blekotal a snažil se přitom necivět na obrovskou ránu, kterou měl Doktor na prsou.
Ten se opíral o konzoli a ztěžka dýchal. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Jack se koneckonců cítil úplně stejně.
„Obávám se, že je pozdě,“ řekl Doktor a hlas mu přeskakoval z hlubokého do o poznání vyššího rejstříku.
„Říkal jsem ti, že tam mám jít já. Jsem si jistý, že mi zbývá víc životů než tobě!“
„Nech si laskavě to kázání,“ sípal Doktor. „Už to začíná…“
Místnost naplnilo zlatavé světlo a Jackovi nezbývalo než sledovat, co už viděl nejmíň dvakrát. Nebo třikrát? Kdo se v tom měl vyznat.
Postava vyčouhlého výrostka se začala povážlivě smršťovat. Končetiny se vtahovaly do bundy a džínů a celé tělo se zmenšovalo…
Když proces skončil, koukala z hromádky prádla jen hlavička asi dvouročního batolete.
„A do pr…“ chtěl si ulevit Jack.
„Ehm. Ahoj,“ odkašlalo si to dítě. „Mohl by ses prosím podívat do šatny? Měly by tam být nějaké šaty po Warwicku Davisovi. Snad půjdou založit.“