The Good place

Jason šel. Pokud mu něco opravdu šlo – kromě fakt hustých tanečních pohybů a házení molotovů – byla to chůze. Šel a rozhlížel se. Všude bylo nic. Nijaké bílo (Janet mu vysvětlila, že bílá je jen projekce jeho mozku a vyrovnání se s nevyrovnatelným). Šel pořád dál a dál do prázdna.
Co by se asi stalo, kdybych skočil?
Skočil. A padal, padal a padal. Bylo to vlastně docela příjemné.
Janet! Tohle musíš zkusit!
„Ve skutečnosti nepadáš, to jen určitá centra tvého mozku simulují gravitaci.“
Ty jsi fakt chytrá, usmál se na ni z prázdna. Já tě mám rád.
„Já tebe taky, Jasone.“

Pokus č. 722
Upřímně řečeno nevím, co mě to s tím nebem vůbec napadlo.
Chidiho sice rozbolelo břicho hned, jak viděl, v jaké je výšce, za to Jason se prakticky okamžitě naučil dělat ve vzduchu hotové veletoče a nevyvedlo ho z míry, ani když jsem chtěl, aby se učil hrát na harfu. Angelique se navzdory svému jménu nebyla schopná udržet na obláčku. O Vickyiných pokusech předvádět andělský zpěv bych nevyprávěl snad ani Hitlerovi. Ovšem to, že Janet nové prostředí vůbec nepřekvapilo, vede k zamyšlení, jak šílená sousedství asi staví skuteční dobří architekti.
Tak jako tak, vracíme se k osvědčenému modelu.