Alternativní realita

"Odsouzenec tento se společnosti pro výstrahu dává: Neb proti vůli dam nejbližších jim malůvky své nevhodné rozeslával a rozeslávati nepřestal. Malůvky tyto převážně ornitologické povahy bývaly. O to horší, že jako trubač slovutného pána z Kodexu sloužil a veřejné důvěry tak mezi lidem sprostým pobíral. (Zvěsti ovšem nesly se, že nekalostí těchto dopouštěl se množně už jako trubač královský...) Nechť tedy pro výstrahu slouží i dalším pánům, které brk svrbí a svrbět nepřestává. By nepatřičné malůvky raději si rozmysleli malovati, posílati a na dvéře dam čestných připínati. Neb na vážnosti sami sobě odebéří a nadál jen v omluvě žít budou."

„Já tomu nerozumím,“ vynořím se zničehonic z pokoje a zahájím kontakt. „Vím, že po Vinklářovi div lidi neplivali na ulicích, přitom C-VacH nedělá nic špatného. Myslím, že ho nenávidí, protože je android. Že jo? Že je to tak?“
Matka neurčitě zabručí. Není to první infodump dnešního dne.
„Mám radost, že Elišku Balzerovou – ještě si nepamatuju jméno její postavy – nikdo kromě vrátné nehejtí, že je z Jupiteru. To je na sedmdesátky docela progresivní.“
Matka si povzdechne a toužebně pohlédne na své rozpracované Duolingo.
„Ale ta Preissova nehoda… A vůbec Preiss. Copak se dá věřit, že je hostitel symbionta? Takový tintítko? Těžko.“

„Zasssyť!“ znělo stále od rostliny a plukovník si byl jist, že to on má být potravou. Výhonky se k němu přibližovaly tak rychle, že se raději dal na strateický ústup do domu a zamkl se na petlici. Rostlina chvíli tloukla do oken, pak to vypadalo, že to vzdala. Než začalo venku nové šramocení. Zdálo se, že rostlina pomocí rychle rostoucích šlahounů tahá ze zahrady na zápraží všemožné harampádí, staré necky, rezavý kýbl či škopek a noří do nich svoje zraněné části, plní nádoby svou tekoucí mízou. „Zasssyť ssssebe.“, šustila, „Pomosss návsssi! Prosssím!“. Plukovník zatáhl závěsy. „Ssstarý osssle!“ zapraskalo listoví nespokojeně.

Plukovník byl pozůstatkem minulých dob. Vrstva za vrstvou se v něm ukládaly jednotlivé generace a jejich představy. Mnohému díky tomu rozuměl lépe a mnohému díky tomu nerozuměl vůbec. Třeba mužům bez kníra. Nebo dívčím školám. V životě už viděl všechno vyjma toho, co teprve bude a i na to už měl nejspíš názor. Nepřekvapilo ho tedy, že rostlina se pokouší mluvit, však báby mluvily s rostlinami pořád, překvapilo ho však, že se pokouší mluvit s ním. Přemítal, jestli z něj stáří už nadobro vysvléklo mužství, zda v něm rostlina vidí jen další bábu. Měl jí to upřímně řečeno za zlé.

Vozíky na návsi přibývaly, až se přelily do ulic mezi domy, na kraj vesnice. Někteří pocestní už ani nezastavovali a šli dál, někam, kam doufali přijít tak brzy, že se vejdou na náves, že jim tamní obyvatelé ještě podají pomocnou ruku, že tam budou potřeba, v bezpečí, že se tam stanou zase lidmi se jmény, ne jen příslušenstvím skřípajících vozíků, zrnkem písku v hodinách, které odměřují konec stávajícího světa. Kapitán za nimi hleděl zmítán touhou přidat se k té lidské řece, zažít zase dobrodružství. Věděl ale, že povinnost si ho volá zde, bují každým dnem a zabírá již celou zahradu.

Volavka se nevracela několik dní. Když opět přistála na zápraží, neměla stání, místo spočinutí složila plukovníkovi k nohám několik cibulek neznámé rostliny a pak se mu pohledem vpíjela do očí a netrpělivě klapala zobákem. Kapitán ji chtěl ukonejšit, ale sekla po něm a pak k němu jednu z cibulek přistrčila. Plukovník vzal rostlinu do rukou a vytryskly mu slzy. Ne z té zvláštní pronikavé vůně, ale z toho, co rostlina tichým hlasem šeptala o svojí domovině, o lidech, které léčila a o těch, které vyléčit nedokázala. Požádala ho, ať ji zasadí, aby mohla zesílit a pomoci i jemu, až jí povolá.

Plukovník seděl ve stínu ořešáku a pobaveně sledoval, jak si synové hrají na vojáčky.
Plukovník seděl ve stínu ořešáku a sledoval, jak si vnuci hrají na vojáčky.
Plukovník seděl ve stínu ořešáku a sledoval, jak si pravnuci s jeho nejmladšími syny hrají na vojáčky. Na té staré hře ho něco zneklidňovalo.
Plukovník seděl ve stínu ořešáku a sledoval, jak si jeho prapravnuci s nejmladšími syny hrají na vojáčky. Někde mezi těmi hrami pohřbil své první syny, i jeho vnuci už se začali hrbit, země si je volala blíž k sobě.
Čas s plukovníkem hrál hru bez jasných vítězů a poražených.

hajnikovakamila76: To není pravda co vy píšete protože existoval jeste jeden film který, ale zrušili kvůli coroně! V roce 2021 někdy na jaře a, měl tam hrát ještě Daniel Craig ale, prostě proti tomu protestovaly aktivisti ale nejak jenom v americe, na reditu nebo tak!!! Měl se jmenovat Zlatý mravenec a odehravat se v nějaké žungli!!! Tak nelžete!

bondgirlmartinka: To jsem četla protože já umím číst i anglicky na tom reditu. Ti vogue aktivisti protestovali protože zlatý mravenec je lepší než černý mravenec a to dneska nejde rozumíte? Vubec tam nešlo o to že Není čas zemřít jen o rasismus.

Plukovník předpokládal, že se smrtí uzavřel kdysi dávno dohodu, kterou už zapomněl. Když někdo žije tak dlouho, začne mít pocit, že je významnější než druzí a představovat si, že obdobně významný bude jeho odkaz. Svou uniformu, atakovanou mnoha generacemi molů, udržoval stále bílou, boty čisté, pálenku starší než stromy v zahradě v dostatečném množství, vše připravené k opulentnímu pohřbu. Nedopatřením však zemřel po cestě od jedné italské dámy a tak se jeho posledním vyřčeným slovem stalo „Čau.“. Díky této osudové chybě plukovníkova památka přišla o svou důstojnost a jeho jméno zapadlo tak důkladně, že už si ho nepamatuju ani já.