Zubřiny

„Co po mě chceš?“ nevěděl, jestli vůbec chroptí jejím směrem. 

„Abychom pokračovali. Bavím se.“ Její hlas zněl jako trylek. Nadšený, plný života.

„Potřebovala bych klestí. Pokud to není pro pana hraběte moc špinavá práce.“

Za rachotu se z temnoty vyloupl ostrý paprsek a postupně se rozšiřoval. Oliver pochopil, že má šanci. Mhouřil oči, aby neoslepl, a po čtyřech se k němu plazil. Když ucítil na tváři slunce a uslyšel šum lesa, nadechl se a pořád poslepu vyběhl.

Culila se a vysmívala jeho předvídatelnosti. ‚Zeměmeřič Edmund‘. To tak. Hrabě Cœurderoy samozřejmě zvolil raději hon. A ona mu ho hodlala dopřát. Vyrazila.

Arkebuza jí způsobila další modřinu, jak ji kdoví po kolikáté přehodila na druhé rameno. Cítila, že je lodní pytel o něco lehčí než před chvíli, ale neměla vůli zastavit a zkontrolovat, o kolik se trhlina zvětšila. Co noha nohu mine drala se tvrdohlavě dál a dál do hor. Jak se blížil večer, byl Eneridův obrys znatelnější. Už mysela jen na to, jak se schoulí někde pod strom o nechá si o svém manželovi znovu zdát. Usmála se na něj, když kolem ní proplul. Jen si přála aby tentokrát zemřel rychle. Aby se jeho strašný osud neprotahoval jako několik předešlých nocí.