Kdysi

Většinou o ten strom ani nezavadila pohledem. Jeho ovoce nebylo zvlášť velké, či barevné. Teď ale najednou bylo lákavé. Toužila po něm. Pusu plnou slin. Když ho sní, sama bude rozhodovat, co je dobré nebo zlé. Už nebude muset nikoho poslouchat. Bude jako Bůh. To bude skvělééé!

Dychtivě po něm sáhla a kousla si. Smála se s bezstarostnou lehkostí.
„Adame,“ volala líbezně.
„Ham…“ sváděl lahodný hlas. Koketně našpulila rty a dala mu také kousnout.
V mlaskání zaniklo otcovo zasténání.

„Mám vásssss v hrssssssti," zasyčel had a splynul s větvovím.
Lhal jí! Zpropadené ovoce! Přineslo jen bolest, strádání, nemoce a smrt.