Ten nádherný pocit
"Už jsou u nás druhý rok," pravila nešťastně domácí. "Kromě chvíle, kdy byli v narkóze po kastracích, jsem na ně ještě nesáhla!"
Opravdu. Mladí squatteři byli nedůtkliví a nedůvěřiví. Sofie, jejich matka, se nechala hladit, nosit, mazlit, oni ne. Ani jeden. Zvědavě koukali po lidech, zda nesou jídlo, ale přijít blíž? Ani náhodou.
Pak jednou domácí opět přinesla plné misky. Sofinka se na tu svoji hned vrhla, zatímco ostatní tři zůstávaly osiřelé. Domácí Sofii hladila, šeptala mazlivá slovíčka, když v tom ucítila pod rukou ještě i jinou srst.
Jack. Nevydržel a přišel vyzkoušet, jaké to je.
Pak už chodil denně.
Ze squatterských koťat zbylo poslední, divoká nezkrotná Bonnie. Se Sofinkou nadále přebývají v zadní dílně, mají tam své pelíšky (na zimu vyhřívané), a žijí si tam svobodným životem venkovních koček.
Bonnie trvalo nejdéle, než se nechala pohladit. Věřte nebo ne, bylo to více než čtyři roky. Pak také jednou přišla... a teď si chodí pro pohlazení denně.
Je to úžasný pocit, když vám uvěří takhle plachá kočka.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Jé, to zní jako vyprávění
Jé, to zní jako vyprávění mojí kamarádky. Jako obvykle pouštěla svěčence po obýváku, koukala na televizi, hladila kožíšky, které se jí objevily pod rukama... a najednou se podívala a on to byl divočáček.
Jo, to tak bývá, oni na to
Jo, to tak bývá, oni na to musí přijít sami :) díky.
Učí se od sebe. :)
Učí se od sebe. :)
Krááásné... Takové něžné,
Krááásné... Takové něžné, jako to pohlazení.
Děkuji za hladící komentář :)
Děkuji za hladící komentář :)
To je moc krásné :-)
To je moc krásné :-)
Ale autonomní kočky mi nevadí, jsou takové divoké, své :-)
My jsme v podstatě radši, že
My jsme v podstatě radši, že je nekontaktní, ale bylo nám líto ani si je nepohladit. Ony věří jen nám, před cizíma prchají.
To se ví, pohlazení je prima
To se ví, pohlazení je prima :-)
Podobně prima pocit je, když
Podobně prima pocit je, když si Melly přijde pro pohlazení od cizího.
Věřím :)
Věřím :)
To věřím! A vlastně i vím..
To věřím! A vlastně i vím.. my jsme se s naší kočkou zezačátku trochu bály sebe navzájem. Ona nebyla moc zvyklá na lidi (paničku měla, ale ta jí věnovala péči akorát tak co se krmení týče, pak si po letech pořídila psa, kočka utekla a panička ji nechala přes rok běhat po okolí, až jsme se jí nakonec ujali, hubený, pelichající, neočkovaný a obsypaný klíšťatama) a už nebyla nejmladší, já se do té doby kočkám spíš vyhýbala a ony mně taky. Jenomže s touhle jako bychom si byly souzený, chodila si k nám pro krmení čím dál tím častěji, až jsme jí postavili i boudičku, a postupně se nám po domě objevily nejrůznější konzervy, kapsičky, granule, dobrůtky a hračky :D a dneska, asi po necelých dvou letech, tráví většinu času u nás na zahradě a nejspokojenější je, když ji drbeme na bříšku. :)))
Tak to je nádhera. Jo, tyhle
Tak to je nádhera. Jo, tyhle kočky, co poznaly, co znamená být odkázaný samy na sebe, jsou vděčný, a ne že ne.
To je krásné! A moc pěkně
To je krásné! A moc pěkně napsané.
děkuju :)
děkuju :)
..
To je úžasné :) Trochu závidím, u nás máme mimo ostatních (celkový počet 5) venkovních ještě kocourka, co se pohybuje blízko člověka, válí se na terase, na žrádlo chodí, od narození je "náš", ale pořád trochu vzdoruje a hladit se nechce nechat. Ale věřím (velmi doufám), že jednoho dne taky takhle přijde :)
Dejte mu čas. Opravdu. Kdybys
Dejte mu čas. Opravdu. Kdybys viděla, jak vypadal kdysi Silver, když k nám začal chodit na jídlo, jak ho tajně kradl a když se otevřely dveře, prchal do daleka... a skončil se mnou na gauči. Trvalo to dlouho, ale šlo to. Chce to trpělivost.
Nějak mi to připomnělo
Nějak mi to připomnělo Herriota, který vyprávěl, jak si velmi podobně ochočoval dvě toulavá koťata. Člověk si té přízně pak daleko více váží, viď?
To určítě, Katty. Není to
To určítě, Katty. Není to zadarmo.
Tohle bylo takové… hladivé…
Tohle bylo takové… hladivé…
Přesně vystiženo, díky :)
Přesně vystiženo, díky :)
Jo, koukám, že domácí pozná
Jo, koukám, že domácí pozná nájemníky i po hmatu. Posílám pohlazení a kachnu.
Každá kočka má úplně jinou
Každá kočka má úplně jinou srst, to si piš.
Když to čtu, cítím pod prsty
Když to čtu, cítím pod prsty kožíšky těch svých pojašenců. Momentálně jsou nějakých 350 kilometrů dál. Ale až dojedu domů, tak je umuchlám.
Krásné, moc krásné.
Chápu, jak moc ti chybí. Mně
Chápu, jak moc ti chybí. Mně stačí pár dní a už chci domů.
Taky jsem zjistila, že když
Taky jsem zjistila, že když jsem delší dobu někde pryč, těším se, jak malá až mě přijde k autu vítat kočka Číča a doma se může ocáskem umlátit borderka Indy. Jsou to moje zlatíčka, teda samozřejmě kromě mého chlapa. :-)