Z ulity

Autor: Ebženka
Shrnutí: Marta má nudnou práci, nijak zvlášť milé kolegy a žádné vyhlídky na zlepšení. Ale někdy je štěstí být tak trochu pomalý... Inspirováno návštěvou Jeseníků.
Povídka je psána pro Podkrušnohorský zoopark Chomutov (to byste nevěřili, jak je těžké najít něco, co by alespoň okrajově souviselo!) odkaz: http://www.darcovskasms.cz/projekt-428/podkrusnohorsky-zoopark-chomutov.html tady si vpravo vyberete zvířátko a pošlete SMS jemu. Doporučuju DMS PZOO OBOJZIVELNICI - na číslo 87 777, cena 30 Kč. Na obojživelníky totiž všichni kašlou... (já taky)

Kap, kap, kap. Průzračné krůpěje dopadaly do kalužky vody vyhloubené v sametovém mechu.
O několik centimetrů vpravo vedla po mechovém polštáři stříbřitá cestička. Mírně se stáčela kolem vystouplého kořene až k písčité plošce a trsu trávy na jejím konci. Stébla se houpala nad srázným břehem, v jehož stěně byla jeskyňka vyhloubena. Hlemýžď si zkoumavě měřil suchý klásek a vypadalo to, že je odhodlán vylézt tam co nevidět.

Marta měla pocit, že už to nad hromadami nesmyslných papírů nevydrží ani vteřinu, jinak vybuchne. Strhla ze sebe bílý plášť, popadla ošoupanou brašnu a vskočila do okopaných goretexek, jejichž tkaničky se vmžiku samy zauzlovaly. Pak zabouchla poškrábané dveře s nápisem "Projektová laboratoř", až se v kumbálu otřásly police s preparáty plavajícími v odpudivých tekutinách a odměrný válec s čímsi v lihu se roztříštil na podlaze. Připlácla na dveře lísteček "jsem v terénu - sběr materiálu" a vyrazila nezvykle energickým krokem směrem k horám. Na autobusové zastávce využila chaosu, který vytvořila skupinka zmatených turistů, prosmykla se kolem hlídače parkoviště a nenápadně vklouzla do zadního traktu vyhořelé budovy, kde kdysi bývala výletní restaurace. Pak váhavě zpomalila.
V centrále to vřelo každodenní rutinou - tedy vřela konvice s vodou na kávu, recepční Erika se v těsné růžové halence dekorativně rozprostírala u pultíku a s další příručkou o kosmetických kouzlech zkoušela nový způsob lakování nehtů.
"Erikó, kde je to kafe, zlato?" ozvalo se zpoza rohu.
"Ahoj, vaří se ti voda," upozornila ji Marta, a pokračovala chodbou, takže otrávený pohled neškodně sklouzl po jejích zádech. Šimon s Jaromírem se skláněli nad krabicí vystlanou suchou trávou, ze které se ozývalo podezřelé cvakání. Na stole okolo se válely kousky syrového masa.
"Tak co, jak se mají lejstra?" přivítali ji s úšklebkem.
"Díky za optání, co jsem je z modrých pořadačů přendala do zelených, je jim mnohem líp, " odtušila Marta a pokračovala mezi stoly zpola obsazenými kolegy k transportní místnosti. Oba mladíci zařvali smíchy, jako by právě řekla vtip století. V duchu si povzdechla. Nikdy nedokázala pochopit, proč zrovna její práce je mezi kolegy zdrojem takové veselosti. Pravda, všichni ostatní měli svůj stůl v pohodlné centrále, a když u něj zrovna neseděli, zabývali se hejkaly, bílými laněmi, bludnými kořeny, ohnivci a podobnými adrenalínovými sporty. Tu a tam dokonce koordinovali dračí tahy. Ona seděla v mudlovské pobočce CHKO nad horami mudlovských výplodů a kontrolovala, jestli tam náhodou nenajde zmínku o magii, aby ji mohla odstranit nebo zamaskovat. Do terénu se dostala nejvýš dvakrát týdně, a to jen díky tomu, že si jako činnost maskující její skutečné aktivity před mudly zvolila práci na "výzkumném projektu o buněčných strukturách" a musela tedy občas pro výzkumný materiál. Ve skutečnosti vyráběla lektvary, kterými si slušně přivydělávala, ale to mohlo být každému jedno - a stejně, takhle si rozhodně nepředstavovala svou vysněnou práci.
Ale co se dalo dělat. Necítila se ani dynamická, ani ambiciózní, nenašla v sobě žádné sklony k organizačním schopnostem či kreativitě, jak to žádají v inzerátech, nenašla v sobě žádný speciální talent a z kariérního boje o lukrativní místa v terénu se jí zvedal žaludek. A tak si každé ráno navlékla bílý plášť a topila se osaměle v záplavě nesmyslných štosů papíru, které nikoho nezajímaly, které zpravidla vyráběli výzkumníci, co nikoho nezajímali, aby si mohli odškrtnout účast v projektu.

Tráva kolem staré studny byla k prasknutí šťavnatá, protože ráno byla bouřka, a vzduch voněl hlínou, svobodou a přicházejícím podzimem. Marta zvolna kráčela kolejí lemovanou vysokými břehy, vlasy jí vlály a vytahaným svetrem neurčitě hnědé barvy příjemně profukoval chlad.

Kap, kap, padaly kapky do temné kalužky v zeleném polštáři. Okopané goretexky zpomalily a zastavily poblíž.
Přes cestu lezl šnek. Marta si k němu přiklekla.
"Nazdar, kamaráde," tichounce pozdravila. "Nechceš někam odnést?"
Hlemýžď se dlouho nehýbal. Pak pravé tykadlo pomalu sklopil k opačnému břehu cesty.
Marta před něj položila levou dlaň a pravou rukou se jemně dotkla jeho domečku.
"Jak radši cestuješ? Ukaž!"
Hlemýžď se opatrně vyhnul pravé ruce a pomalu se vysoukal na levou. Marta trpělivě čekala, až si vyleze, a pak zvolna přešla tam, kam tykadlo ukazovalo.
Uviděla ve břehu jeskyňku, v ní mechovou plošinu s jezírkem, trs trávy a u něj druhého hlemýždě.
"Chceš za ním?" zeptala se.
Tykadlo se zachvělo.
Marta položila dlaň se šnekem na mechový polštář vedle druhého šneka.
"Hezké odpoledne, nesu ti návštěvu, kamaráde," pronesla.
Hlemýžď cestovatel pomalu slezl a Marta si zatím prohlížela hlemýždě číslo dva. Něco na něm jí přišlo zvláštní.
Byl... levotočivý!
Marta se snažila potlačit překvapení. Netušila úplně, co teď, protože mezi hlemýždi je tohle téma tak trochu tabu. Když číslo jedna slezl a pokynul tykadly, Marta se lehce uklonila. "Bylo mi potěšením. Velmi ráda jsem vás poznala." Hlemýždi se na ni zadívali.
"Směla bych sem večer přivést někoho, aby vás mohli pozdravit?" osmělila se. "Ráda bych vám představila jisté významné osoby."
Hlemýžď jedna se zadíval na hlemýždě dvě. Ten důrazně pokýval tykadly.
Marta se rozloučila a vzdálila se, aby se mohli věnovat... no čemukoliv, kvůli čemu už se to chtěli sejít. Kvapně obešla krátký okruh a po paměti naházela do brašny nějaké rostliny, které jí právě došly. Pak se co nejrychleji vrátila ke studně a na centrálu. Cítila v uších vítr a tep svého srdce a pod nohama tvrdou skálu. A v rukou neviditelnou jízdenku kamkoliv, a z té představy byla plná energie jako nikdy dosud.
Jaromír, s nohama na stole, kde poskakovala a harašila teď už zavřená krabice, právě skládal vlaštovku z včerejšího oběžníku o šetření papírem.
"Nějak brzo zpátky, ne? Vybafnul na tebe kůrolez, nebo se papírům po tobě stejská?"
"Rozhodně to druhý," zaprskal Šimon s plnými ústy, protože se zrovna cpal obloženou houskou. "Už se nemůže dočkat, až bude zpátky u svejch šanonů, žejo, Marto? "
"Dneska bohužel ještě ne," sladce se usmála. "Mám nějaké nudné povinnosti, to víte, člověk si nemůže jen pořád užívat."
Rázným krokem přešla k recepčnímu pultu. Erika vzhlédla od konvice s kávou.
"Spoj se okamžitě s Budčí. Oznam jim významný stav, kód oranžová. Pak mi domluv schůzku s velmistry, ale musím mluvit přímo s nimi, ne s jejich vrátným, a ohlaš, že jde o důležitou záležitost stran řádu, heslo sinistral. Jestli budou chtít, abych se stavila přímo na Budči, nezapomeň mi vyjednat bezpečnostní výjimku. Já jdu zatím za šéfem, podat hlášení. " Ještě s rukou na klice se Marta ohlédla. "Jo, a asi to bude na dlouho, mohla bych taky dostat hrnek kafe? Díky, jsi vážně zlatíčko."

Když se za Martou zabouchly dveře kanceláře, vzpamatoval se Jaromír, sundal nohy se stolu a dal dusícímu se Šimonovi konečně herdu do zad, aby mohl zase dýchat. Recepční Erika polkla a zvedla sluchátko staromódního telefonu.

O týden Marta vyklízela svůj šuplík s osobními věcmi ve starém zaměstnání. Když z podlahy odstraňovala střepy a stopy slizu, tiše si zpívala. Někdy stojí za to pořádně prásknout dveřmi.

Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet (klikněte pouze v případě, že je to pravda)