Hlas noci

Když se stíny prodlužují a splývají s tmou, přichází náš čas. Patříme ke tmě jako vlaštovky ke světlu. Jsme hlasy noci. Aby bylo jasno, nesajeme lidem po nocích krev (brrr), nevrháme se jim do vlasů (taky brrr) ani nesvětélkujeme na slunci (nejvíc brrr). Nejsme roztomilé chlupaté koule s křídly a nemusíte na nás šišlat a hladit nás. Krmit nás můžete, to my rádi.
Když jsem ještě mohl lítat, krmil jsem se sám. Každý večer jsem sešplhal k výletu, roztáhl křídla a vyrazil na lov. Někdy jsem vylétl portálem ven k zákolanskému potoku. Než se rozednilo, býval jsem zpátky v bezpečí budečské dimenze.
V Budči žijeme celoročně. Na jaře se probouzíme a stěhujeme do letních obydlí. Dámy vychovávají potomstvo v koloniích ve velkých dutinách stromů a na půdě budečské školní budovy. My pánové jsme samotáři. Dámy vídáme jen na podzim, když vystrkujeme hlavy z našich mládeneckých bytů a zpíváme, co nám hlasivky stačí. Nechci se vychloubat, ale loni mě navštívily tři dámy. Na Dušičky se uprostřed lesa otevírá spirálová chodba a zve k přezimování. Věšíme se na strop a chodba nás houpe a brouká ukolébavky. Občas zpívá falešně. Loni notovala „Kolíbala bába čerta“. Máme ji rádi. Nemrzne v ní a jsme v bezpečí.
Můj poslední let se odehrál loni v létě. Lovil jsem hmyz u vody a najednou zachytil echo pořádného hejna. Rozletěl jsem se rychle, čím dál rychleji, posílal jedno echo za druhým a hejno bylo větší a větší. Než jsem pochopil, co se děje, přišla rána a vzápětí jsem ležel na zemi a hlava mě bolela jako střep. Kolem tři lidští nedospělci, ohniště a kotel, o který jsem se rozplácl.
Začal jsem vřískat a cenit zuby. První nedospělec mě popadl a hodil do kotle. Vyšplhal jsem fofrem ven, i když mi hlava třeštila.
„Musíme mu useknout hlavu,“ řekl druhý a vzápětí se začali hádat, kdo to udělá.
Zadoufal jsem, že se mezitím odplížím do bezpečí. Doufal jsem marně, někdo mě zvedl a řízl do křídla. Zavřeštěl jsem a prokousl mu prst. On začal ječet, že by netopýr zezelenal závistí. Skončil jsem zpátky v kotli a promočenýma ušima slyšel cosi o netopýří krvi a obětech.
Když jsem se znovu vyhrabal ven, ti tři se hádali s nějakým dospělým člověkem. Spadl jsem na zem jako pytel brambor. A to vážím jen třicet gramů. Zatnul jsem zuby, plížil se pryč a nevydal jediný zvuk. Najednou vzduch zapraskal a nedospělci byli v trapu.
„Pitomci,“ zavrčel dospělý člověk a hodil na mě šálu. Pro jistotu jsem vycenil zuby a začal vřeštět. „Vyvolávat démony v Týnici! Můžou být rádi za vyhazov ze školy, taky mohli skončit roztrhaní na cucky.“
Šála mě omotala. Zakousl jsem se do ní.
„Tak pojď,“ řekl dospělec o něco přívětivěji. „Půjdeme na ošetřovnu.“
Budečský ošetřovatel mi kouzlem zadlahoval kosti, ale prý už nikdy nebudu lítat. Dali mě do krabice. Za hodinu přišel jiný lidský nedospělec a namíchal mi lektvar. Fujtajbl. Vyplivl jsem to. Nedospělec do lektvaru nakrájel moučné červy. To byla pochoutka! Nenechal jsem ani kapku, zalezl do šály a začal vrnět.
Za dva týdny jsem dostal tenhle krásný bejvák. Na podzim přibyl vítaný vlet pro dámské návštěvy. Na Dušičky mě spirálová chodba vyzvedla přímo u domečku. Ty tři rádoby černokněžníky už jsem nikdy neviděl. Prý je vylili ze školy.
Možná nedokážu lítat, ale umím rychle běhat. Lovím brouky, pavouky a červy. Každý večer mi lidská mláďata nosí jídlo. Často mě chtějí hladit a vždycky mě omatlají a já se musím umýt, když mě nevidí. Někdy mě vezmou na procházku. Chytím se drápky, roztáhnu křídla a zase cítím vítr v srsti. Když mě nesou do knihovny, je jasné, že mám noční loveckou šichtu. Knihy nemají rády brouky. Knihovníci také ne. Já ano.
Tak to jsem já. Netopýr rezavý v lidské řeči. Mám černá křídla, sametovou srst a velký hlad. Vítejte v mé voliéře.
Pokud mě chcete hladit, prosím po srsti.

Poznámky:
Netopýr rezavý
Netopýr rezavý a lidská ruka
Na stránkách ZO ČSOP Nyctalus najdete číslo SOS netopýří linky, kde vám poradí v případě nálezu netopýra.
Pokud je netopýr v pořádku, nenajdete ho.
Na netopýry nikdy nesahejte holýma rukama.