Jejich nářky vzlínají až k nebi

„Já už za ty věky zežloutla, panna nerozřezaná,“ hlásí nešťastná Krásnohorská z bidýlka, „zleva se na mě tlačí ohmataný Kundera, zprava malomocný Kopta.“
„Co mám říkat já?“ huhlá rozklepaně z kufříku pod stolem psací stroj, „Bez soudu jsem v téhle temnici už bez dvou měsíců dvacet let!“
„Ale aspoň jsi někdy sloužil!“ triumfuje puzzle mačkající se mezi skříní a stropem. „Že mám spousty malebně blankytné oblohy, nikdy mě ani nesložil!“
„Psst,“ hájí si své monitor, „nerušte ho! Nemůže se vynadívat na mé hladké bříško!“

„Probuď se, spáči!“ vykřikne růženec, vyhákne se z hřebíčku a z letitého oběšence stane se škrtičem.