O ptácích a lidech

Způsob, jak vysvětlit mou povahu, je dvojí. Buď jde o klasický (takřka tradiční) případ vynikajícího rozumu, který neustále balancuje na hranici šílenství – virtuozní pohyb ptáka, který se vrhá do propasti za kořistí, již snad lapí, nebo se roztříští o kamení. Nebo (výklad pravděpodobnější, leč méně ikonický) není ono šílenství deviací, ale přirozeným projevem mdlého ducha, který se jakoby omylem, instinktivně (po čichu) trefuje do okamžiků a slov, která druzí chtějí slyšet – tučňák, je-li dobře nakrmen, také předvádí oku lahodící, rafinované kousky, ale integrály jeho pochopení unikají.
Nikdo si neplete tučňáka s dravcem (ač oba ptáci), génia a blbce ovšem mnozí.