Na vodítku

Obrázek uživatele Owes

Léto toho roku bylo všelijaké, jen ne typické. Po obloze se převalovala šedivá mračna, sem tam střídaná slabým paprskem slunce; občas sprchlo, ale povětšinou bylo jen odporné dusno; každou noc přicházela bouřka, na poslední chvíli ovšem svůj záměr přehodnotila a jejich místu se obloukem vyhnula. Rtuť teploměrů někdy vystoupala až na 38 °C, aby o tři dny později klesla na 17. Zkrátka nic, oč by člověk stál. Tím méně pak pes.
„Dej tu chlupatou potvoru pryč, Blacku, nebo to udělám sám, v kterémžto případě neručím za její bezpečí.“
„Bojí se bouřky, Severusi.“
„Žádná nepřijde. Stejně jako včera, předevčírem, předpředevčírem a jako každý zatracený den už od května.“
„Jenomže na horizontu se blýská a jsou slyšet hromy. Nepůjde ven.“
„Samozřejmě, že nepůjde. Budeš ho tam muset dostat.“
„Severusi, zkus na malý moment předstírat, že máš srdce, a nenuť mě toho psa vyhnat.“
„Blacku, dohodli jsme se, že tu můžeš zůstat, jak dlouho budeš potřebovat. O psovi nepadla ani zmínka.“
„Hermiona říkala, že když bude potřeba vzít Bodieho dovnitř -“
Obývacím salónem zaznělo velmi hlasité zavrčení.
Které neměl na svědomí pes.

Následující ráno, zatímco venkovní teplota pilně a neúnavně stoupala k závratným výšinám, uvnitř domu číslo 15 v Růžové ulici se atmosféra držela na bodě mrazu.
„Nevypadáš nejlíp, Severusi. Dáš si šálek čaje?“
„Kávu, Blacku. Ráno vždy a pouze kávu. Mimochodem, taky bys nevypadal nejlíp, kdyby se tvá páteř několik bezesných nočních hodin marně pokoušela srovnat na gauči do pozice, ve které by bylo možné spát.“
„Proč jsi spal na gauči?“
„Pročpak jsem se asi pokoušel spát na gauči... Hmm... Nejspíš proto, že jsem nesouhlasil, aby na něm spal ten tvůj zablešený čokl.“
„Ona tě vyhodila z ložnice?“
„Vyhodil mě čokl.“
„Takže Bodie spinkal v posteli? To musel být štěstím bez sebe!“
„O tom nepochybuj,“ prohodila s úsměvem Hermiona, kterou do kuchyně spokojeně následoval chundelatý vořech. „Je potřeba nakoupit,“ obrátila se beze stopy úsměvu k Severusovi a hodila mu na stůl seznam.
„Deka, osuška, šampón, kartáč na vlasy... Ona má zase přijet tvá matka?“
„To jsou věci pro Bodieho. Potřebuje vykoupat, vyčesat -“
„Vykastrovat.“
„Co prosím?“
Hermiona ztuhla při otevírání ledničky. Sirius se zatvářil silně znepokojeně.
Severus ukázal směrem k francouzskému oknu, za nímž pobíhalo klubko štěňat. Byla tak chlupatá a barevně neidentifikovatelná, že o jejich otci nemohlo být nejmenších pochyb.
„A sakra,“ vyklouzlo Hermioně.
„Podobnost s Bodiem nejspíš nebude čistě náhodná, že?“ poznamenal Sirius.
„Vzhledem k tomu, že všechny ty zrůdičky vypadají jako jeho klony -“
„Severusi!“
„- nebudeme si nic nalhávat. Ten pes si někde parádně užil a tohle je výsledek. Dotčená fena přitáhla i s potomstvem, aby z toho darebáka vymámila alimenty a z jeho nových páníčků soucit. A propos, kde je ta čubka?“
„Severusi!“
„Mám neblahý pocit, že ten milý a usměvavý člověk, který k nám jde přes zahradu, bude její majitel.“

Nad zahradou jejich malého domku v Růžové ulici proplouvaly těžké mraky kouřové barvy. Vítr hnal po spáleném trávníku první spadané listí a ve vzduchu byl cítit blížící se podzim.
Hermiona dočesala poslední štěně, vytáhla vodítko s pěti šňůrami a položila ho před Severuse. Ten nedal nikterak najevo, že si jejího gesta všiml. Líně obrátil stránku novin a pokračoval v četbě.
„Venku to konečně vypadá na pořádný liják, nezapomeň si deštník.“
„Já se někam chystám?“
„Ano, drahý. Chystáš se venčit.“
„Pokud se nemýlím, tuto veskrze relaxační činnost má na starosti Black.“
„Dnes ji máš na starosti ty. Sirius je na pohovoru.“
„Na jakém pohovoru?“
„Pracovním pohovoru.“
„Ten člověk si našel práci?“
„Ano, ve zverimexu pár bloků odtud hledali prodavače. Neměl by pro něj být problém to místo získat.“
„A když jim nerozkousá hračky a nesežere všechno sušené maso, tak si ho možná i udrží.“
Hermiona si povzdychla a ukázala na vodítko.
„Vezmi je ven, dokud nezačalo pršet.“
„Proč je vlastně nevyvenčíš ty? Byl to tvůj nápad, všechny si je nechat.“
„Uznávám, že nápad to byl můj. Nicméně na faktu, že bude lepší vzít si je do péče, než abychom platili kompenzaci za zprznění výstavní feny, jsme se shodli jednomyslně. Krom toho, za půl hodiny odcházím.“
„Kam odcházíš?“
„Mám pohovor.“
„Jaký pohovor?“
„Pracovní pohovor.“
„Taky do zverimexu?“
Hermiona si znovu povzdychla a zamířila do koupelny.
„Počkej, já to myslel vážně!“

Druhý den ráno už se venku ženili všichni čerti. Do oken vytrvale pleskaly provazce vody, okapy chrlily dešťovku do prázdných a vyschlých sudů a vítr tančil čardáš s korunami stromů. V rádiu hlásili maximální teplotu okolo deseti stupňů, vydatné srážky, vichřici...
„Kde je Severus?“ zeptal se Black a naložil si na talíř míchaná vejce.
„Nevím,“ odvětila Hermiona a udělala si další poznámku do diáře.
„V předsíni nevisí vodítka,“ sdělil Black a namazal si toast máslem.
„Hm,“ broukla Hermiona do šálku kávy.
„Zato tam visí deštník i plášť,“ pokračoval Black, zatímco si sladil čaj.
„Zase ho zapomněl,“ hlesla bez zájmu Hermiona a zamračeně usrkla kávu.
„On šel v tomhle počasí dobrovolně ven?!“
„Očividně.“
„Teda mě by tam dneska nikdo nedostal ani párem volů. Hafani taky protestovali, když jsem je pouštěl na zahradu. Vylezli sotva na dva kroky a zase byli zpátky.“
„Taky se mi tam nechce.“
„Jak dopadla tvoje včerejší schůzka?“
„Skvěle!“ rozzářila se najednou Hermiona a odložila hrníček stranou. „Kingsley byl mým návrhem nadšený. Přestože si všichni uvědomujeme administrativní vytíženost Ministerstva, víme zároveň, že potřeba zřídit oddělení, které by neslo odpovědnost za opuštěná zvířata, každým rokem narůstá. Loni bylo na našem území nalezeno 315 bezprizorních magických tvorů. Většina z nich skončila v odchytovém zařízení, kde jsou podmínky pro jejich chov naprosto nevyhovující. A to nemluvím o zvířatech, která musejí být utracena, protože se pro ně nenajde místo. Je ostudné, že za stávající situace činí důležitá rozhodnutí úředníci, kteří jsou neinformovaní, nekvalifikovaní a zoufale neempatičtí... No, a jak jsi pochodil ty? Promiň, že se ptám až teď.“
„Šlo to bezvadně! Divili se, kolik toho o domácích mazlíčcích vím. Nechtěli věřit, že nemám vystudovanou žádnou školu. Samozřejmě jsem jim nemohl prozradit, odkud moje vědomosti pramení, ale když jsem viděl všechny ty fantastické hračky - představ si, že tam mají lano s pěti míčky a ve třech jsou sušená masíčka, ke kterým se dostaneš jedině tak, že tlapou šlápneš na ty dva ostatní! - skoro jsem se neudržel. Pes ve mně se chtěl rozběhnout rovnou k tomu stojanu!“
„Takže jsi tu práci dostal?“
„Jo. Nastupuju 1. září.“
„To je báječné! Taky začínám 1. září!“
Do jejich nadšení hlasitě zavrzaly dveře kuchyně.
Na prahu stál Snape.
Z promoklých vlasů a nasáklých cárů jeho oblečení tekla proudem špinavá voda, kterou pět psů vesele rozmazávalo po celé podlaze.
„Dobré ráno.“
Nedbaje překvapených a zkoumavých pohledů, setřásl z nohy dvě štěňata, zasedl ke stolu, odhrnul mokrý pramen vlasů z obličeje a počal si na toast natírat marmeládu.
„Je ti dobře, drahý?“
„Ovšem. Taková ranní procházka v dešti člověka neobyčejně... povzbudí.“
„A co potom taková noční procházka,“ podotkl Sirius.
„Nevím, o čem mluvíš, Blacku.“
„Jistěže ne.“
Sirius zdusil smích v rukávu košile. Když se o minutu později zvedal od stolu, naklonil se k Severusovi tak, aby ho slyšel jen on.
„Až ti utečou příště, vzdej to a jdi domů. Pes cestu do svého pelechu najde vždycky.“
„Vždycky?“
„Pokud chce. A pokud nechce, tak ho stejně nedohoníš.“

Celý podzim se nesl ve znamení nekončící dešťové sprchy, permanentního nánosu bahna na všem, kam dosáhly psí tlapy, a soustavného nošení holínek. Na konci října už byly všudypřítomné studené kapky jakousi neodmyslitelnou součástí venkovního prostředí, zatímco skvrny od bláta nedílnou součástí interiéru. Mokro zalézalo za límce kabátů, za okraje bot a občas až za gumu od trenek. Na zahradu domu číslo 15 se chodilo pouze výjimečně, neboť už několikrát došlo k uvíznutí v podmáčené půdě a to rozhodně nebyla žádná psina. Zvlášť, když pak uvízl i ten, kdo vás přišel vysvobodit.
Štěňata rostla jako z vody a brzy bylo jasné, že jim bude třeba vyhradit větší prostor. Tedy alespoň Snapeovi to došlo velmi rychle poté, co tři psi uprostřed noci opustili své obvyklé místo u Hermiony v posteli, dva zamířili bydlet k Siriusovi do pokoje a jeden si v obývacím pokoji lehnul Severusovi na hlavu.
„Co to je?“ ukázala Hermiona na pět obrovských hromad textilií, které přistály v kuchyni během víkendové snídaně.
„Látky,“ odpověděl Severus.
„Ano, to vidím. Jen mi vrtá hlavou, k čemu je potřebuješ.“
„Pelechy.“
Načež i s látkami zmizel ve sklepě.
Objevil se o dva dny později. Rozrazil dveře kuchyně, s triumfálním výrazem vkročil dovnitř a za sebou vzduchem táhl pět precizně ušitých, kvalitně vycpaných psích pelechů velikosti Hagridova polštáře.
„To je... velkolepé,“ vydechla Hermiona obdivně. „Kde ses naučil šít?“
„Severus ti nikdy nevyprávěl o své letní brigádě u madam Malkinové?“
Hermiona, zlomená v pase, dostávala topinku z dýchací trubice.
Black, se zlomeným nosem, dostával po zbytek dne kukuřičné lupínky a porcelánové střepy z vlasů.

Druhý den byla nálada v domě o poznání vřelejší. Poprvé od doby, kdy u nich zakotvili Bodieho potomci, se všichni dobře vyspali. Pelechy totiž byly přijaty bez námitek a reklamací. Bodie i jeho štěňata se v nich spokojeně uvelebili a ráno odmítli vstát před osmou. Severus se po pěti měsících vrátil k Hermioně do ložnice a u snídaně pak působil tak optimisticky, že si od Blacka vysloužil otázku, zda přes noc neutrpěl poranění hlavy.
„Byl to skvělý nápad, drahý,“ chválila ho Hermiona, načež samým radostným rozechvěním přelila jeho šálek kávy a opařila mu ruku.
„V pořádku, nic se nestalo,“ uklidňoval ji Severus vlídně, přestože mu na hřbetu dlaně vyrazily puchýře a Bodie na něj neustále skákal, aby je olízal.
„Severusi, nechtělo by se ti ušít pelíšek i pro Tichošlápka?“
„Siriusi, co kdybych ti místo toho sešil natrženou řiť? Rybářským vlascem... třeba?“
„Dobrá, dobrá, chápu. Myslím, že se bez tvého ševcovského umu obejdu. Ty pelechy se ti opravdu povedly.“
„Děkuji.“

Zima přišla na místní poměry tak nečekaně, že když se jednou na začátku prosince Hermiona probudila, aby vypustila zvěř na zahradu, nestačila se divit. Tedy, spíše než ledové kráse zamrzlého jezírka, zasněžených jedlí a pocukrovaného dřevěného altánku se nestačila divit tomu, že zvěř už je dávno venku a že v závějích sněhu kromě ní běhá i Severus Snape, oděn pouze do tenkého pyžama, zato s pletenou šálou kolem krku a čepicí na hlavě. A aby mohl zrak přecházet tak, jak to jen zrak v povídkách dělává, pobíhal kolem nich také jeden velký, černý pes, který zběsile vrtěl ocasem a rozdováděně štěkal, kdykoli kolem něj proletěla očarovaná sněhová koule.
Ještě na začátku léta by si nebyla pomyslela, že někdy budou mít psa. Teď jich mají pět a je nad slunce jasné, že ani s jedním už se nikdy nerozloučí.
A toho šestého si nakonec asi taky nechají.

Fandom: 
o úroveň výš
24 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!

Komentáře

Obrázek uživatele Esti Vera

Krásné a příjemné čtení. Severus byl na jeho poměry docela milý, ale působilo to uvěřitelně, za což dávám velké plus, to se jen tak někomu nepovede! A pejsci potěšili :)

Obrázek uživatele Owes

Děkuju. To jsem moc rád! :)

Obrázek uživatele Iantouch

LOl. :D (Napsal bych sofistikovanější komentář, ale leží na mně dva psi a Elrond.)

Obrázek uživatele Owes

:D :D :D

Obrázek uživatele Keneu

Padla jsem smíchy pod stůl. Několikrát. A taky si vyděsila kočku. Zejména výkřiky Bodie a brigáda. Úžasný popis počasí. Tady prší teprve druhý den, jsem zvědavá, co bude dál.
Růžová ulice! Sirius má psa! Sirius ve zverimexu! Hermiona opět zachraňuje! Vrčení, zrúdičky, guma od trenek... vzdávám to, musela bych tu povídku přepsat celou :) Je parádní, díky za smích.

Obrázek uživatele Owes

Já děkuji za tvůj úžasný komentář. :) Mrzí mě, že sis vyděsila kočku, ale tvoje reakce mě baví. :D A víš co, smích léčí. :)

Obrázek uživatele Elrond

To je výborný. :D Sirus ve zverimexu a Severus, který šije pelechy. :D

Obrázek uživatele Owes

Poprvé jsem do Severuse neotiskoval své vlastní já, poněvadž kdybych se někdy rozhodl něco ušít, jakože nerozhodl, tak by to rozhodně nedopadlo tak dobře. :D

Obrázek uživatele strigga

:D To je výborný. A Snape určitě šije naprosto precizně! Celkem mě vyděsilo, že si ho při tom umím docela živě představit. Jen by mě zajímalo, jak se přihodilo, že u nich bydlí Sirius. Jo a připojuju se ke Keneu s popisy počasí, ty mě úplně vtáhly a dokonale navodily atmosféru. :))

Obrázek uživatele Owes

Moc díky! No, upřímně by mě taky zajímalo, jak se u nich ten Sirius ocitl. :D Nemám nejmenší ponětí. Nejspíš ho přivál nějaký zlomyslný vichr.

Obrázek uživatele Rebelka

Och, to je skvělé! I když některé obrazy z hlavy už asi nedostanu. A obávám se, že se budu už nadosmrti uchechtávat při pohledu na pelíšek :).

Obrázek uživatele Owes

Děkuju! Bylo mi potěšením. :) Možná by si Severus mohl s těmi pelíšky otevřít nějaký e-shop. Ona ta ruční výroba teď dost frčí.

Krásné psaní, bavila jsem se náramně :)

Obrázek uživatele Owes

Děkuju, jsem za to rád. :)

-A A +A