Po zásluze

Mé zrcadlo je základ mé moci. Dal mi je Metod – dobrovolně. Z lásky.
Dnes moc čerpám z výzev, bitev i Šumavy samé – ale zrcadlo zůstává středem.
Změnu cítím hned. Do sklepení běžím připravená zabít.

Odraz Metodovy tváře, šeptané sliby. Půlku její moci. Poprvé váhám před úderem.
Vítězoslavný úsměv. „Snad jsi nevěřila, že ti odpouštím, Marianno? Zradu za zradu.“
Odchází středem.

Slábnu – jeho kouzlo jako nákaza proudí předivem mé magie. Svou sílu ti nedám, radši vše spálím.
Trhám nítě pojící mě k zrcadlu, jako bych přetínala vlastní šlachy.
Vchod strhávám, surově. Navždy bude odříznuto.
Padám až venku, vykašlávám prach a ponížení.