Ne, nesnaž se dotýkat mých vlasů –
kdyby navždy ustrnul běh času
na hodinkách, cos mi, příteli,
kdysi dal, nám nevyhnou se muka
kukačka nám štěstí nevykuká
v lesích, které na prach shořely...
Krůpěje v mechu září jako šípky. V mysli hledám skuliny, kam bolest nepronikne.
Pulzující rána mě pojí s Martinem. Žije. Sílí.
Moc mi došla. Je tohle konec?
Vlastní krví mu píšu do osudu. Výhry, lásku, kopu dětí, moc pro prvorozeného.
Síly dochází. Čas přestat bojovat.
Známý tvar starých rukou, staré magie, vonící pergamenem a pšenicí. Procitám ve své komnatě, šátrám po ráně.
„Zůstane ti jizva,“ šeptá Metod.
Natahuje ruku. Jeho – moje – naše moc zašumí. Ztuhnu, očekávám zradu.
Smutný úsměv. „Neboj se, Marianno. Já ti přece nechci ublížit.“
Zná mě. Zná moje slabiny.
Uhýbám. „My dva si umíme jen ubližovat. Odejdi.“
Předchozí drabble
Musím říct, že takhle už mi téma vidle do příběhu nehodilo od doby nutrií a zadků v mlze, ale což. Ta úlitba tématu je dneska fakt taková symbolická, tak snad to stačí.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Poradila sis elegantně
Aries
Poradila sis elegantně
Díky :) ale teda zatrnulo mi
Jeřabina
Díky :) ale teda zatrnulo mi
Zase magický.
kytka
Zase magický.
A obdivuju, jak si vždycky s tím tématem poradíš.
Děkuji moc. Nebylo to lehký
Jeřabina
Děkuji moc. Nebylo to lehký teda.