7. První modřiny, aneb Terénní obutí je pro máčenky

Tak nám přišla obleva. Silnice se změnily v potoky, sněhu valem ubývalo a já měla po dlouhé době potřebu navštívit kamarádku (za bezpečnostních opatření samozřejmě, obě dlouhodobě izolované a měřila jsem si teplotu). A protože jsem extrémně líná a nechtělo se mi od nás na metro a od metra ke kamarádce pěšky, vytáhla jsem koloběžku. Tentokrát nikoliv kvůli tréninku, ale jen coby přibližovadlo.
A fungovalo to dobře, na obou koncích metra sníh na silnicích odtál na mokrý asfalt a nenáročné cesty zvící délkou 4x 1km mi dovolily mód Paní radová, tj. džíny a sáčko.
Ano, i takhle se dá „dvacítka“ použít. A dobře.
A já se naučila něco nového. Zaprvé, že šroubek držící zadní světlo ve správné poloze se udrncáním na nerovném terénu povolí a světlo se svěsí.
Za druhé, jak správně vymanévrovat koloběžku ve vagónu metra, abych si sedla a přitom minimálně prostorově omezila ostatní spolucestující, aniž je zabahnila.
Takže když jsem dalšího dne vykoukla z okna a sněhu bylo ještě méně, zajásala jsem. Bylo jasno. Vyjedu na další výpravu.
Vypravovala jsem se jako chudý rytíř do boje, poučena ze svých malých, ale přesto zkušeností.
Na vysokou teplotu 8° Celsia jsem se vhodně oblékla - rolák s dlouhým rukávem z merina a neprofoukavá vestička, do batůžku paranoidně bunda, až se budu vracet a bude mi zima. Místo termosky 0,6 litrová láhev se šťávičkou, která mi dobře posloužila na výpravách. Dotáhnout šroubek na zadním světle. Na hlavu helmu (už mám!), na uši hluchátka. (Ne dovnitř, takové ty náušní spojené za krkem a kompatibilní s helmou. Slyším hudbu, ale i okolí.) Dotáhnout šroubek na zadním světle a jedeme.
Trasu jsem ze začátku volila stejnou jako poprvé. Šlo mi to o něco lépe a učinila jsem důležitý objev - už vím, proč mi střídání nohou přeskokem jde jen někdy! Protože na tohle střídání je nutno provést malý výskok odražením ze stojné nohy. A já mám levou nohu slabší, rychleji se mi unaví a nemám sílu provést z ní přeskok!
Zatím.
Inu, střídání přešlapem není žádná ostuda.
Jela jsem tedy o něco rychleji a úspěšněji. Poučena předchozí cestou, jsem se zaříkala, že z prvního kopce nebudu brzdit, aby mě setrvačnost vynesla co nejdále do následujícího kopce.
Samozřejmě jsem brzdila.
Když má silnice asfalt plný jam na mamuty a k tomu přijíždíte po vedlejší na křižovatku, brzdíte.
U mostu přes výpadovku opět následovala picí pauza a postřeh, že pití nějako rychle ubylo. Nevadí.
Při snášení po lesním schodišti mi tentokrát koloběžka přišla o něco lehčí než minule. Ale jo, ještě si na to zvyknu!
Dole u rybníka následovala zrada.
Zdejší rybníky jsou v údolíčku u lesa. Od vody jde zima a les stíní. Cesta, kterou jsem se chtěla dát, byla pokrytá vrstvou ledosněhu o konstantní výšce asi 3-5 cm.
Ano, mohla jsem se dát stejnou cestou jako minule, kde bylo sněhu méně, ale... jednak se mi nechtělo vynášet koloběžku na cyklostezku po tom vysokém schodišti a druhak jsem prostě byla zvědavá, co můj stroj na sněhu bude provádět. Jasně, že jsem ze zvědavosti chtěla vyrazit ještě než úplně roztálo, ale přišlo mi to nerozumné. Dneska jsem rozumná a stejně jsem dostala šanci!
Jsem si myslela.
Takhle. Už dávno jsme se shodli, že jsem ten typ, co si dělá velice podrobný průzkum. Všeho. A jeden z mých podrobných průzkumů byl o tom, v jakých podmínkách se dá koloběžit a jak se na to připravit. Takže to, že na sněhu koloběžit jde, vím. Prý to chce nesmeky. Ty nemám, ale zato mám své výletní boty, v kterých už jsem prošla nejedním terénem. Taky je prý na sníh vhodný hlubší vzorek.
Mám univerzál, budu univerzální.
Opatrně vjedu na ledosněhovou plochu a divím se. Je to zvláštní pocit. Ono to jede! Ono to nepodkluzuje (stezka je víceméně po rovině). Ono je to zajímavé!
Neodolám, pózuju koloběžku (přičemž si všimnu, že šroubek zadního světla se zase uvolnil), vytahuju mobil a fotím.
Nejsem s výsledkem spokojena, ale co už.
Vyrážím dál a hážu se do zenu. Koloběžkování je skvělé na přemýšlení.
Třeba teď, rovnou jsem složila báseň.
Únor bílý
pole sílí
mobil fotí
jako prase.
Sakra zase.
No jo, časem to bude chtít brát na výpravy foťák. Nebo si pořídit fotodokumentátora z externích zdrojů.
Po asi kilometru zajímavé cesty se dostávám na suchou cyklostezku, na které to pořádně rozšlapu. Relativně brzy se přijíždím k místu, které už znám - ke schodišti stoupajícímu z hlubin pod námi.
Jedu, míjím běžce a pohledem kontroluju tachometr. Tam, kde jsem se minule plazila rychlostí osm kilometrů za hodinu, jedu třináct.
Ne, to není lepší kondicí. Za jednu dvě vyjížďky vám kondice nijak nevzroste. Je to jednak tím, že už mám lepší techniku odrazu, a potom důležitou věcí - čím rychleji jedete, tím rychleji jedete!
Ano, to je jasné.
Jde ale o to, že největší úsilí musíte vyložit na zrychlení. Kdežto na udržení rychlosti už se tolik namáhat nemusíte. A když jedete rychleji, na stejný uražený úsek se stihnete méněkrát odrazit, jízda vás tudíž méně namáhá a vy můžete snáze zrychlovat.
Hloubětínská cyklostezka je zajímavá. V některých místech vede nad vjezdy do garáží přilehlých domů. A protože tam funguje jako most, je odspodu promrzlá... a ještě se tam drží místy ledosníh.
Teď jsem ráda, že jsem zvolila náročnější stezku s obtížnějšími podmínkami. Vyzkoušela jsem si, že to zvládnu.
A bez speciálního vybavení.

Jeden z průzkumů, který jsem si nedávno dělala, se věnoval profilu gum. Ten se víceméně dělí na hladký, nízký a vysoký.
Hladký je zcela hladký. To má výhodu, že vytváří nejmenší valivý odpor a je vhodný do různých suchých podmínek ať na asfalt, tak na zpevněné polní cesty.
Nízký má vzorek, který je vtištěn dovnitř pneumatiky. Ten neslouží k lepšímu odporu s terénem, ale odvádí vodu zpod kola a díky tomu má lepší přilnavost na mokrém podkladu.
Vysoký má vzorek jaksi přidaný na samotné pneumatice, který vypadá jako sofistikovaná soustava malo a velehor. Kdo někdy viděl horské kolo, dokáže si ho představit. Je vhodný do podmínek náročných, jako je kamení, bahno a (sic!) sníh. Zato je za trest s oním vzorkem jezdit po hladkém asfaltu, valivý odpor, víme?
Můj zdroj propagoval vzorek hladký.
Kdybych byla profi jezdec vlastnící a měnící několik sad kol, taky bych někdy jezdila s vzorkem hladkým! Ale protože nejsem, nejvhodnější je pro mě vzorek nízký tedy univerzální, nemluvě o tom, v jakých podmínkách zatím jezdím. Bahno, sníh, bahno, sníh, terénní vzorek je pro máčenky, sakra, pes!!!

Jedna z nevýhod hloubětínské cyklostezky je, že obkružuje pěkné novostavby a je kromě cyklistů a běžců využívána též rodiči s dětmi a páníčky venčícími psy. Asi se jí budu muset v slunečných odpoledních vyhýbat.
Je tu nějak živěji než minule, konstatuji na druhé picí zastávce. Až tolik, že to ani nemůžu pořádně pustit s kopce, protože nezodpovědní rodiče tahají své ratolesti přes celou šířku a nikdy nevíte, kdy vám pod kolo vběhne nějaký volně ložený štěkanátek.
Stejně to ale jede hezky.
Třetí picí zastávka je před tunelem.
Paranoidně kontroluju, že mi zadní světlo ještě neupadlo. Nemám čím utáhnout jeho šroubek, asi to bude chtít pořídit nějaký nástroj. Zároveň si uvědomuju další problém.
Pití.
Abych se mohla napít, musím se zastavit.
Když jedu, nechci zastavit. Zapomínám na pocit žízně, a to není dobré. Teď, v únoru, to ještě jde, ale už jsem vám vyprávěla o tom, jak jsem asi před pětadvaceti lety v srpnu spadla do dehydratace a úžehu? Výborný zážitek, silně nedoporučuju. Od té doby mám rozhozenou termoregulaci; taky tak rádi v létě kolabujete?
Ne, já nebudu kvůli větší zásobě tekutin potřebovat nosič na lahev. Já budu potřebovat picí hadičku, abych mohla zavodňovat během jízdy.
Dobrá. Chybami se člověk učí.
Zapínám světlo (to je to poučení z minula) a vjíždím do tunelu. Světlo svítí, lidi mě vidí, vedle šumí lehce rozvodněná Rokytka a silně voní řekou.
Asi nemám Covid.
Na semaforu, kde jsem minule potkala kolegu koloběžkáře s malým strojem, kterému jsem snadno ujela, mě dojíždí cyklista. Hned demonstruje svoji převahu tím, že se po zastavení chytí semaforu, aby nemusel sesedat, načež skoro spadne.
Dnešní poznatek: Cyklisti jsou rychlejší. Jsou snad dvakrát rychlejší, parchanti.
Mám v nohách skoro dvanáct kilometrů a pokračuji dále směrem k Tróji. Je tu značená cyklostezka a tenhle úsek přece znám z našich vycházek, je to tu široké...
Pruh značené cyklostezky obsahuje bahno a louže, takže jedu úsekem určeným chodcům. Asfalt je hrubý, občas díra, žádná zábava. Pak se stezka přimkne k výpadovce, dýchám zplodiny aut, to je tím sportem ku zdraví! Cyklopruh a chodecký pruh je tu inteligentně oddělen širokým bílým pásem, který obsahuje drncající prvky. Někdo tu takhle levně vytvořil cyklostezku. Pokud bych jela po hladkém asfaltu patřícímu k cyklostezce, drhla bych řidítky o svodidla výpadkovky a občas vrazila do vhodně umístěné lampy. Pokud bych jela po hladkém pruhu určeném pro chodce, vrážela bych řidítky do plotu na druhé straně a občas do vhodně umístěného chodce. Musím tedy jet uprostřed, po drncavém bílém pruhu, kde je to tak namáhavé, a chodcům se opatrně vyhýbat.
Tenhle úsek je pěkně hnusný.
Na úrovni mostu Barikádníků mě míjí cyklista a suveréně to zalomí mimo značenou cyklostezku. Předpokládajíc, že ví, co dělá, následuju ho.
Jo, podle břehu Vltavy je to mnohem lepší.
Asfalt je hladký, stezka širší, dobře, víc rodin s dětmi, ale to nevadí. Cinkám upozornění když se blížím, abych je nevylekala.
Ocenila bych, kdyby si mě míjející cyklisti počínali stejně a nepůsobili mi infarkty.
Poznatek - dodaný zvonek zvoní! Má i určitou výhodu - zvonící pacička je polohovatelná, takže si ji můžete optimálně natočit!
Má i určitou nevýhodu - zvonící pacička je polohovatelná, takže se vám nepozorovatelně vypolohuje mimo dosah a vy ji nenahmátnete včas.
Stejně jsem chtěla časem pořídit jiný zvonek.
V trojském kanálu trénují kajakáři a svět je veselý a barevný, byť poněkud lidnatý.
Ano, slunné odpoledne nebude ten nejvhodnější čas na trénink.
Dle plánu přejíždím novou trojskou lávku a svět se opět zahušťuje, bohužel i dosti idioty.
Jeden idiot má na vodítku psa, sám na jedné straně široké cesty, pes na druhé, přes cestu vodítko, cesta je cyklostezkou.
„To snad nemyslí vážně,“ prohlásím nahlas. Nakonec je musím objet po trávníku.
Kromě chodců houstnou i cyklisti a já z nich pomalu mám pocity méněcennosti. Tatam je suverenita na ledostezce, kde byla koloběžka pocitově stabilnější, než bývá kolo! Ti jasně barevní idioti v dresíčkách a plenkových kalhotech si jedou jen tak lážo plážo, zatímco já šlapu, až se ze mě kouří.
Závidím, samozřejmě. Takhle vznikají ty třídní rozdíly.
Při vyšlapání do kopce a přejezdu mostku do Stromovky mě dožene další takový.
Dožene, předežene a při jízdě s kopce zdvihne přední kolo a jede jen na zadním.
Předvádí se, frajer. Spousta chlapů se myslí, že to funguje.
Moje reakce podobné extempore je typicky ženská - pomyslím si něco o idiotech. Ale cesta přede mnou je až na frajírka volná, přenesu váhu dopředu a nabalím se na řidítka. Koloběžka má pomalejší zrychlení, ale když se rozjede...
Předjedu idiota a možná (snad) mu tím způsobím lehkou zástavu srdce.
Vzápětí potkávám v protisměru svou první „velkou“ koloběžku.
Zamířím do Stromovky, kolega koloběžkář jede jinam.
Ve Stromovce je dobrá, široká cyklostezka a asi půlka Prahy. Víte, jak ty blbé matky s kočárky často jezdí dvě vedle sebe, zablokují celý chodník a hezky si povídají?
Ve Stromovce se vedle sebe vejdou kočárky čtyři.
Používám zvonek a pomyslím si něco o kozách, které kazí pověst mým kamarádkám - těm rozumným matkám s kočárky. Které samozřejmě vedle sebe nejezdí!
Nahoru k Planetáriu už nemám sílu šlapat, sestupuju z koloběžky a tlačím. Potupně mě předjíždí asi šestiletý chlapeček na koloběžce s mrňavými kolečky.
Ale co, to je hračka, ta se nepočítá.
Za Stromovkou se zase rozjíždím, neb je tu rovina, a mířím na Strossmayerák. Se skoro dopitou zásobou vody přemýšlím o dokoupení zásob, ale fronty všude vůkolem, které obsahují lidi zásadně bez roušek, mě od mého úmyslu odradí.
Kvituji existenci cyklostezky, byť vedle pruhu pro auta nemám nejjistější pocit. Na semaforech se stavím správně dopředu... abych ke své hrůze po projetí křižovatkou zjistila, že samostatný pruh pro cyklisty před Veletržním palácem dále nepokračuje.
Zamířím na chodník a kašlu na zákon. Radši na prázdném chodníku, než jet dvanáctikilometrovou rychlostí mezi auty!
Na Strossmayeráku je ze mne už zase vzorný chodec, naštěstí hned za ním probíhá cyklostezka přes Štvanici.
Jede se zase hezky, i když únavně, už se pomalu blížím dvacátému kilometru.
Za mostem sjíždím na karlínskou cyklostezku, podle plánu dojedu na Palmovku a metrem domů.
Chvíli to jede hezky, ale náhle je z asfaltu toliko zpevněný udusaný terén. na kterém by to jelo relativně slušně, kdyby nebyl nacucaný vodou a nestály v něm louže! Písek, bahno a utrpení. Pořád to ale docela jede. Jsem zaťatá a nevzdávám to, s úspěchem dojedu na Libeňský most.
Piju zbytek šťávičky a pohledem kontroluju zadní světlo.
Sakra. Někde v posledním úseku se šroubek asi vyvrklal úplně a světlo upadlo.
Aspoň nebylo drahé. Koupím ho znovu, ale tentokrát... tentokrát vyměním šroubek za delší... a s matičkou!
Cesta na metro a metrem je už rutina. Pravda, odpadávají ze mne kusy bahna a jsem opravdu ráda, že mám blatníky.
Když vedu koloběžku do domu, zhodnotím jí pohledem. Takhle ji nechat nemůžu.
Propocená a žíznivá se nejdřív starám o svého oře. Omývám stupačku, i zespodu. Z vnitřní strany blatníků doluji tolik bahna, že by to odpovídalo produkci uhlí nejedné rozvojové země. Kontroluju brzdy, čistím pneumatiky.
Aspoň ji nemusím ještě dát ovsa.
Doma ze sebe sundávám propocené svršky a vrhám se do sprchy.
Pekelně mě bolí noha.
Ne, nespadla jsem.
Já blbka se kopu do zadní vidlice! Vyrůstá mi skvělá modřina.
Bude to chtít vylepšit techniku jízdy.
Ale dvaadvacet kilometrů s průměrem 11 km/h? To už by šlo.