Muzeum, kapitola desátá

Předchozí

Ginette vedle mě vyhekne bolestí. Verča vřeští a utíká pryč. Thibault mě probodává očima a stiskne spoušť.
Kulka zůstane viset ve vzduchu těsně přede mnou. Stačí mrknout a proděraví mi lebku. Nemůžu mrknout. Nemůžou se pohnout. Nemůžu se ani nadechnout. Svět kolem mě znehybněl a mé tělo s ním, jako součást jednoho velkého dramatického sousoší, jako kdyby se zastavil čas, jen já existuji dál.
Snažím se otočit pohled k Ginette. Zdá se mi, že vidím na jejím svetru krev, ale možná si jen moje hlava doplňuje kusé informace z periferního vidění. Možná ji Thibault minul, možná bude v pořádku. Prosím. Ať je v pořádku. Ať jsme obě v pořádku.
Svět kolem mě se konečně pohne. Ne. Nepohnul se. Jen začínám vidět rozmazaně. Jako kdyby Ginette omotávala poloprůhledná mlha. Vysychají mi oči. Musím mrknout. Nemůžu mrknout.
Cosi průhledného se protáhne mezi mnou a Thibaultem a pak zase vidím ostře, všude.
Ginette už vedle mě není.
Plynou vteřiny nebo minuty nebo hodiny nebo dny nebo měsíce nebo možná roky, svět kolem se nehýbe a nemůžu ani zavřít oči. Takhle nejspíš vypadá peklo.
Myslím na mého staršího bráchu a malou neteř, šlape si na jazyk a učí se první říkanky. Jednu jsem ji naučila, tu o potvoře se dvěma metry — dvěma metlami — a povídá ji vždycky, když přijdu a vykládám bráchovi a švagrové vymyšlené historky z celního úřadu.
„Dvoumetlová potvola, vkločila k nám do dvola, asi už k nám nevkločí, má motyku v obočí…”
Chci odtud pryč. Chci vidět bráchu a malou a plácat nevinné lži a chci vidět Pavla a moct mu přiznat aspoň část pravdy a chci zpátky Ginette, se kterou můžu mluvit naprosto o čemkoliv. Ginette s prostřeleným srdcem.
Někde uvnitř své vlastní hlavy brečím zoufalstvím a vzteky. Proč já? Co jsem kurva provedla? Někdo za mě rozhodl, že půjdeme na nebezpečného ilegála čtyři, Ginette, já zelenáč a dva polointeligentní ocasové, co se nestihli ani leknout. Můj debilní nápad to nebyl. Cosi sakra šéf myslel, že dělá? Co si myslela Ginette, když na to přistoupila? A jak mohl doprdele Thibault znát bod v časoprostoru přesně na zlomek vteřiny?
Zaostřím. Musela jsem na chvíli usnout vyčerpáním. S otevřenýma očima. Je to vůbec možné?
Proti mě stojí Jirka. Zaleje mě obrovská úleva. Svět kolem mě se konečně pohnul a správným směrem.
Mrkla jsem?
Jirka je pryč. Vše je bez jediné změny. Bez sebemenší pitomé změny. Před obličejem mi visí rozparáděná kulka. Thibault na mě stále míří pistolí. Verča zamrzla uprostřed výkřiku. Jen Ginette je pryč. Možná mám halucinace. Zbláznila jsem se tady. Konečně.
Část zorného pole mi zase mizí v mlze. Náhle se mi vybaví útržek ranního hovoru Verči s Thibaultem.
„Časová agentura jim říká temporální démoni…”
„V jejich baráku jsem potkala dva…”
„Na tohle jste čekali?” chce se mi řvát. Proč já, doprdele? Co jsem vám provedla?
Pak, konečně, se svět kolem mě rozplyne v průhledné mlze.

Padnu rovnu na ústa. Zvracím vzduch. Určitě. Nedokážu rozlepit víčka. Tělo se mi kroutí jako v křeči. Jsem zlitá ledovým potem.
„Nehýbej se,” řekne mi Jirka. „Za chvíli to přejde.”

„Fujtajbl vespolek,” zhodnotí situaci Jirka.
Třesou se mi ruce. Nějak jsem se musela dostat zpátky na centrálu, přežít debriefing u šéfa, a domotat se s Jirkou na svačinu. Mám okno. Jsem příšerně unavená. Od dnešního rána uplynuly eóny.
„Co jsi říkal?”
„Dotek démona. Zastaví tě v čase. Tvoje tělo a tvoje vědomí jsou každé v jiném čase. Návrat je pěkně hnusný. Je třeba si na to dávat pozor.”
„Dávat pozor?” zaječím na celou kantýmu. „Vy jste měli dávat kurva pozor na nás!”
Otáčejí se k nám bezvýrazné tváře. Nedokážu na ně zaostřit. Bolí mě hlava.
„Já vím,” řekne Jirka smířlivě. „Poslyš, jsme oba unavení. Vážně nemáš hlad?”
„I kdybych měla, poslední čtyři bagety jsi sežral ty.” Schovám hlavu do dlaní. Skrz prsty zaostřím na pult. Úplně prázdný. Nikdo za ním. Nevidím ani kávovar.
„Kolik je hodin?”
Jirka neodpoví.
„Musím za Ginette,” řeknu po chvíli. „Odvezeš mě?”
Jirkovo auto je šedivě chlupaté. Ručička tachometru křiví do spirály, volant se protahuje do oválu a Jirka má na pravé ruce šest prstů. Jsem vážně unavená.

Další