Stellaria

Naděžda sedí u Julijiny postele. Její dceři už je osm. Chtěla pro ni lepší svět. Chtěla, aby nikdy nezažila žádnou krvavou neděli. Teď… neví. Julija viděla svého otce naposledy před čtyřmi lety. Dodnes se na něj ptá.
Naděžda vstane a přejde ke stolu. Připadá si prázdně, mrtvě. Občanská válka už je skoro u konce. Někde, daleko odsud, se ještě bojuje. Ale to je daleko. Občanská válka končí. Od teď – přesně od téhle chvíle – už bude pořád jenom lépe. Naděžda se usměje a potlačí neodbytný hlásek ve svém nitru. Hlásek, který zní až moc jako Grigorij a vůbec nevěří v komunismus.