15. kapitola

Babí léto přišlo, letenské stráně se zahalily do pestrobarevných závojů z listí, Vltava zešedla a zmodrala odrazem šedého a modrého nebe. Vzduchem poletovaly pavučiny a na nich maličcí pavoučci. Staropražské uličky, po prašném létě omyté zářijovými dešti, se třpytily jako by byly stavěné ze stříbra. Do vitrážových oken kostelů se silně opíralo slunce a chrámové lodě tonuly v mozaikách světla. Šárecké údolí, jako by se chtělo rozloučit dřív, než jej zima na několik měsíců zasype závějemi, rozházelo po stromech a cestách rudooranžové odlesky ohně, umírající listy javorů, jasanů a buků.
Dál od města, na okrajích polí, plály ohníčky a z nich voněly pečené brambory. Nad nimi se nebe temnělo hejny vlaštovek, jiřiček, špačků a polních hus, chystajících se k odletu do vlídnějších, teplejších krajin. A děti, když už snědly všechny brambory z popela, chodívaly ještě loupit dozrávající hrušky a švestky, nebo alespoň mlsaly malá zelená jablíčka, natrpklá, a přece tak dobrá, pláňata.
Svatba baletky Jelizavety Nikolajevny Nikolské a spisovatele Felixe Emila Josefa Karla Cammry se konala v onom kouzelném babím létě, prvního října roku 1922.