Až skončíš, řekni

Karel zatlouká kolíky k plotu. „Ovce nevydrží,“ vysvětluje. „Kozy jsou lepší. Chytřejší.“
„Prostě jsi na zlomyslné mrchy,“ zasměju se. Staré přátelství zvoní ocelí.
Prudce zakleje. Otáčí se, kladivo v ruce. „Měl jsem tě zabít, Marianno.“
Nechci se bránit. Jsem unavená. „Zabij mě teď, rytíři.“
„Nejsem rytíř!“ zakřičí. „Uvěřil jsem čarodějnici.“ Hlas se mu láme. „Porušil jsem přísahu, ztratil čest!“
Přitáhnu si pléd – a odcházím. Jeho vzlyky jdou sotva slyšet.
Cestu mlhou nezavírám.

V noci skřípnou dveře. "Přišels mě zabít, rytíři?" ptám se tiše.
Těžce vydechne. "Dnes ne."
Když dosedne vedle mě, podávám mu víno.
Usínáme na kožešinách bok po boku.