17. kapitola

Je krátce před půlnocí, krátce před začátkem nového roku. Jelizaveta je doma, v bytě v domě číslo pět v Krocínově ulici, a tančí. Jen tak, bez hudby. Žádné složité baletní kreace, jen smích a Felixova náruč. Jen oni dva, spolu, sami. Mohli by chtít něco víc?
Tam venku, za okny, je Praha. Praha s plynovými a obloukovými lampami, v jejichž světle se ledem a zmrazky lesknou dlážděné ulice. Stále stejná, ať se píše ten či onen letopočet. Trochu lhostejná, trochu namyšlená. Smává se zvonivým smíchem loretánské zvonkohry, šeptá hukotem vltavských jezů. Je jako moudrá stařena i dívka sotva dospělá. Žije a je žita, tajemná až k zbláznění, a přece vždy ochotná vyprávět své příběhy. Jen chvilku stát a mlčet, naslouchat – u Zlaté kapličky, u Týnského chrámu, u svatého Martina ve zdi. Dnes ale nikdo nenaslouchá a ona mlčí – čeká. S půlnocí se rozezní zvony. Apoštolové na orloji procházejí okny, svatý Petr žehná, Lakomec chřestí měšcem a Smrtka zacinká na umíráček. Je slyšet opilecký smích.
Je Nový rok. Je nový rok. Čas nesplnitelných předsevzetí, nových hříchů a starých smutků. Co jim přinese? Jelizaveta neví, neví ani Felix. Zatím tančí, smějí se, líbají a čekají – se strachem, s nadějí, ale hlavně spolu.