Duše nemocného

Mysl je moře. Přelévá se neklidně sem a tam. Vždycky je ostražitá, vždycky je obezřetná. Vždycky ví, co je správné, co by se mělo udělat, říct, jaký by měl člověk být, jak se chovat.

Touha po dokonalosti z ní dělá šílence, tancujícího nahého při měsíčním světle na palubě lodi. Slyší hlasy, které jí říkají jdi a zpívej, jdi a zabíjej.

Zrádná jako příliv, jako loď, ukotvená v mělkém písku, jako ten, kdo prozradil plán vzpoury.

Jako bič, který švihne nejprve přesně, upokojí se, zapotácení se, duše je opilá, pád.

Z hlubin moře, hluboko pohřbený v režném plátně, se směje racek.