nahrazuju si téma "Nad propastí" z 23.4.
Dvě lanka, co se rozbíhají. Deset metrů ve vzduchu. Dva my, dva páry rukou. Úkol.
Dívám se ti do očí, dívám se na zem, připadám si nepatřičně. Ti dole se dívají.
Rozklepané nohy, mám strach. Ne závrať srdce, prostě nechci spadnout.
Kroky jak taneční, posun, posun, posun.
Lanka se vzdalují, ruce natahují. Pořád stojím na svých nohách. Pořád. Musím. Hlava mi opakuje, že jsem těžší. Nesmím se opřít, nesmím, nesmím. Musím se unést sama.
Tenkrát jsme spadli. Tenkrát, kdy jsem stála proti tobě.
Teď jdeme vedle sebe a já se snažím upamatovat, že se můžu opřít. Že musím. Abych nespadla.
Děkuju.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Tohle mě neskutečně dojalo.
Terda
Tohle mě neskutečně dojalo. Je to nádherné.
Děkuju... přiznávám se, že
Zuzka
Děkuju... přiznávám se, že jsem se taky dojala, ačkoliv je to 100% podle pravdy.
Krásné
Aplír
Krásné
Díky
Zuzka
Díky
Nádherné
neviathiel
Nádherné
Díky moc!
Zuzka
Díky moc!
Nevím, proč jsem si tohohle
Blanca
Nevím, proč jsem si tohohle všimla až dneska, ale každopádně mě to dojalo. Je to hrozitánsky pravdivé i tak nějak univerzálně vůbec. Tyhle párové překážky jsou dobrá zkouška do života...
Jojo, asi to bude pravda.
Zuzka
Jojo, asi to bude pravda. Děkuju, jsem ráda, že to působí.