Takový už je svět

Odpoledne síly dochází. Legionáři další léky nedají.
Poprvé od rána mi Záboj hledí vstříc. Údery srdce náhle zní jak výstřely.
První.
Podává tři lahvičky morfia. „Směnil jsem,“ vysvětluje.
Druhý.
Pomáhá jednu otevřít, když mně třas nedovolí.
Třetí.
Pokleká. „Nejsem tak dobrý, jako zasluhuješ, Anno. Ale... ukázalas mi cestu. K Bohu. K lásce.“
Čtvrtý.
Podává prstýnek upletený z provázku. „Promiň. Léky byly drahé, na prsten nezbylo...“ hlesne se studem.
Pátý.
Pokleknu také, chytám jeho dlaně.
„Je krásný..." šeptám vděčně, smutně. "Ale já nechci být břemenem. Díky tobě chci jít dál, ale... co když nedokážu dojít?“
Šestý.
„Podepřu tě... rád.“
Srdce utichá.