Dva na cestě

Než se vzali, upřímně se nenáviděli.
„Hnusíš se mi, miláčku,“ říkala mu po ránu.
„Tvůj drahý hlas slyšeti – šavli musím hoditi,“ odpovídal nad mísou.
Na svatbě mu rozbila několik lahví šampaňského o hlavu, on z ní strhal šaty a na holou ji přede všemi naplácal.
Na líbánkách zdůstojněli v tiché, zlověstné pohrdání.
Občas si odplivl, ona odskočila do cizí náruče.
Zlom nenastal ze dne na den, žádné před tím, než.
Přestal pít, ona trajdat.
Najednou si měli spoustu co říct. Vlastně o sobě nic nevěděli. Hltali se.
Ke stáru vzájemně objevili svá těla. Propleteni, utápěli se ve vráskách toho druhého.