DMD č. 6. pro 6. 4. 2017. Téma: Před tím a potom

Před tím, než šíp našel svůj cíl, měla země krále. Potom král zemřel. A co změnilo? V životě obyčejných poddaných vlastně nic, ale v té jedné síni se změnilo vše.

Dav začal hučet. A Dívka deště se chopila vlády.

Všichni to vycítili. Stará magie, držící se královského rodu po celá staletí, si vybrala dalšího vládce. Mladé královně se na hlavě objevila koruna a ona získala moc rozhodovat. Byl to opojný pocit.

Bývalá královna byla s křikem odvedena. Osud jejího syna ležel v rukou nové vládkyně.

„Zbav se ho!“

Moc a nenávist jsou silné zbraně, jež se vždy obrátí na nevinného.

Sedíme pospolu, uvažujem o tom
Čím byl svět před tím, čím bude potom

Všichni celí neklidní na poslední chvíli
Snažíme se načerpat ještě trochu síly

Chystáme se na událost, jistě nás ovlivní
Nejspíš už nebudeme tak příšerně naivní

Přejeme si hodně štěstí, ať to všichni přežijem
Snad si spolu ještě poté trochu srandy užijem

Jak nás všechny ovlivní následující dění?
V tuhle chvíli v našich silách pozměnit to není

Po hodině vysílení, snad to bude v pohodě
Odcházíme pozměnění, zase vděční náhodě

Tipli jsme to všechno dobře, klid teď chvíli máme
Než nás testy zase skolí, do pohody se dáme

Na počátku bylo slovo, pak byla tma, prostírala se nad vodami. Bylo i světlo a s ním se dělila o čas. Byl stvořen svět, a lidé se tmy báli. Vyháněli ji ze svých domovů, musela se skrývat v temných koutech
Její přirozeností však je „vyplňovat prázdné jámy“. Ty nacházela v lidských srdcích, z nichž postupně začalo mizet takovéto barevné světlo, prosvítající skrze kostelní vitráže.
A protože tma a spánek patří k sobě stejně jako světlo a bdění, mnozí, které navštívila, usnuli. Jejich srdce se zatvrdila, začali být slepí k světu kolem.

...

Tmou se rozlehl hlas: "Zůstaňte a bděte se mnou“.

Podívej milý Aufidie
Někdo ti na tvém hrobě ryje
A do domu ti vstoupil běs
Řekni Aufidie lekl ses?

Předem už zamrač svoje čelo
K nohám ti odevzdávám tělo
Pokud o moje služby stojíš
Posloužím Volskům v lítém boji

[Aufidius zarazí Coriolana gestem, následně polibkem]

V tolika bitvách jsme proti sobě stáli
Teď stačil okamžik jen malý
A jsme si blízcí jako bratři rodní
Radši mě přece jenom bodni

Zabij mě Nevěřím tvým citům
Cesta se ztrácí v neurčitu
Co jen má dělat vojevůdce
Když s nepřítelem ruku v ruce
Jde vypálit Řím do základů

Nekráčí spíše k svému pádu?

Pro slzy nemohla ani jíst.
Vysílená dlouhou cestou.
Sužovaná posměšky šťastnější sokyně.
Nepochopená manželem v bolesti.
Neschopná vyslovit nic z toho, co ji tíží, nahlas.
Osočovaná knězem z opilství.
Na nejistých nohách stojí v chrámu a vysílá prosbu s nejistým výsledkem.
Víra a zaslíbení jí setřou smutek z tváří.

Hospodin slyší.

Naplněné zaslíbení ji přivádí zpět.
Stojí jistě a radostně, s vymodleným synem po svém boku.
Knězi předává k službě svůj nejcennější poklad.
Ze rtů jí tryská oslavná píseň.
Manžel respektuje její volbu.
Na té druhé už nezáleží.
Dlouhou cestou rok co rok nosí plášť pro svého syna.

Hospodin slyší.

Nahrávka 1:
„Víte,“ vzlykl, „nevím, co mám dělat. Nic nepomáhá. Já nevím, co dál. Už nemůžu. Občas si říkám, že se na to všechno můžu–“

Nahrávka 2:
„Cítím se jako úplně jiný člověk. Nebudu vám lhát, nevěřil jsem. Ale teď... Všímám si, jak svítí slunce, vychutnávám si smažená vajíčka, nemám strach z atomovky a moje manželství nikdy nebylo lepší!“

„Díky, Johne!“ zablýskne se zlatý zub.
„Vážení diváci, tomu říkám slova od srdce! Lak, který nejen uchrání vaše auto před holuby, smažením vajec, výbuchem menší atomovky, ale může vám i zachránit manželství a sebeúctu! Neváhejte ani minutu! Jmenuji se Horst Fuchs...“

"A jaké to bylo předtím, dědečku?" zeptala se snad pětiletá holčička s typickou dětskou zvědavostí. Starý muž sedící s vnučkou na terase venkovského domu se zamyšleně zahleděl do dálky.
"Všude bylo moc lidí, stavěli úžasné věci, ale bylo tam také moc zloby."
"A jak to vypadalo potom?"
"Potom?" pohladil ji po vlasech, "potom bylo lidí méně, ale museli si pomáhat. Pak jsme se vydali na dlouhou cestu."
"A nenudil ses?"
"Ne, já jsem skoro celou cestu spal."
"To chápu," prohlásilo dítě vážně, "taky spím když s tátou někam letíme."
Starý muž se usmál, na obzoru začalo vycházet to modré slunce.

Existovala doba, kdy Sara věřila, že jednou bude vést normální život.

Dneska si to nedokáže představit

Existovala doba, kdy byl Rip šťastný s Mirandou.

Dneska si nedokáže vybavit, jakou barvu přesně měly její oči.

Existovala doba, kdy se Ray chtěl oženit s Annou.

Dneska má jen svůj oblek.

Existovala doba, kdy by Micka ani nenapadlo, že by jednou mohl být jen on a ne on a Snart.

Dneska je to jinak… a to vědomí ho pálí v hrdle.

Existovala doba, kdy všichni z Legends ještě měli naděje a sny.

Dneska už mají jen sami sebe… otázkou je na jak dlouho.

„To nemůžem,” řekl Richard, zase tím tónem nejsuššího účetního. Ten tón byl úzkoprsej a protivnej a smrděl kanclem, kde jsou všechny tužky vzorně srovnaný podle velikosti. Ve kterým je čisto, dezinfikováno a žádný místo pro dobrodružství.
„Proč ne?” šponuju se. „Skákali jsme tu do vody tisíckrát. Před tim. Nesmíš bejt podělanej.”

Richard v tom studeným vzduchu posmrknul, podepřel si hůl pravačkou a vyštrachal z kapsy kostkovanej kapesník.
„Předtim,” řekl, „jsi neměl operovanou kyčel, vole. A taky nám nebylo osmdesát.”
Koukal jsem z Náplavky. Vltava mi pohled lhostejně vracela. Začínaly mi slzet oči. Poprvý mi došlo, že na tom něco je.

Zatímco se obyvatelstvo Ásgardu připravovalo na finální střet s mocnostmi zla, který mělo podle všeho prohrát, Edvin popadl zbraň, Maeve a Hanse a vyrazil dolů, zkusit ten konec světa peklu rozmluvit. Bohužel, všechno to záření z výbuchů Tórovi rozhodilo orientaci a přenesl je… někam. Zmateně kráčeli ruinami tichého města, míjeli hromady plechu a překračovali ohlodané kostry.
„Taková spoušť, přitom to tu muselo být tak krásné, před tím vším,“ zasnila se vždy optimistická Maeve.
„Spíš to tu i předtím vypadalo úplně stejně,“ ucedil Hans cynicky a ukázal zbraní na smaltovanou tabuli na posledním stojícím domě. To město kolem byla lotyšská Riga.

Předtím.

Dvouleté batole pospává, stočeno v rohu postele.
Občas zakňourá, sen se mění ve skutečnost, skutečnost v sen.
Tvářičky zrudlé pláčem a vyrážkou.
Celou noc nemohli ho utišit, celou noc oplakával - ani snad neví co a proč. Maličký.
Zlatem se bleskne v okně, ranní slunce proniká dovnitř.
Modré očko se zaleskne novou slzou.
Sůl slz nad zlato šperků a třpyt klenotů.
Klapnou dveře.
Přicházejí.

"Tak pojď, vstávej," šeptá maminka do ouška. "Musíš se připraviti."
"Musím?" přetahuje si přes hlavu houni.
"Nezlob mě."

Potom.

Dvouletý král Václav, toho jména Čtvrtý, se batolí na trůn, dřevěného koníka pevně svírá v ruce.

Vzlyk.

Našel ji jednoho večera ležet na prahu svého domu. Byla v bezvědomí. Bez váhání ji vzal do náručí a odnesl dovnitř. Tu noc probděl u jejího lůžka. V pravidelných intervalech jí podával přesně odměřené dávky lektvarů a sledoval její boj o život. Mnohačetná zranění se hojila pomalu, po dvou dnech však mohl říci, že je mimo nebezpečí. Mezitím pátral a vyptával se po okolí, ale nikdo ji neznal. Třetí den otevřela oči a on věděl, že nebude schopný ji poslat pryč.

Dříve to byl chladný, jízlivý profesor lektvarů. Nyní to byl chladný, jízlivý profesor lektvarů, který nadevše miloval kočičí předení.

Fáze prvotního zaostření barev: Vrůstám do hlíny.
Komunikace s posvátným Podhoubím probíhá neočekávaně, přirozeně a zcela bez zábran. Pocit, že se stávám stromem, je bohužel vykotlán názory intoxikovaných.
Zažívám intenzivní světlo, už to přichází...

Fáze rychta: V jisté chvíli se dostaví pocit děsivé hyperreálnosti, geometrické obrazce jsou úplně všude.
To z nich je upředený svět - z energetické sítě, jejíž obtékající vlákna přepisují veškeré vidění. Přicházím o rozum?
Hypnotické stáčení spirální propasti... Setkání se strážcem prahu. Strach.
Neprojdeš dál.

Fáze dojezdu: Absolutní. Blaženost. Jsem Doma. Čas už není lineární. Božské vědomí veškerého času zároveň...
Pokusy o zachycení jsou kýčovité a nefungují.

Díval se, dokud za rohem nezmizel poslední odlesk jejích penízků z falešného zlata.
Myslil si, že to brzy přejde, avšak fantazie, tak dlouho potlačovaná nebo uplatňovaná na pošetilou výrobu kamene mudrců, mu nedala pokoj. Stvořil si ve své mysli její přízrak, tak málo odpovídající originálu, a ten jej trápil. Jeho kněžská krev jej zradila a začala s fantazií nehorázně spolupracovat. Dlouho Esmeraldu nepotkal – asi vystupovala někde jinde - ale den ode dne to bylo horší. V nepřítomnosti rozkvétají ty nejneovladatelnější vášně.
Možná když ji znovu spatří, tak se přesvědčí, že je to jenom obyčejná hloupá … čarodějnice? Ano, tak to musí být.

Nejdřív pro Anetu byl David Fint jen nástroj, jak dosáhnout jejích cílů, někdo, koho může oslnit svou inteligencí.
Případ byl hluboce osobní a dělala to kvůli sobě, chtěla pomstu, chtěla tomu grázlovi udělat to, co on jejímu bratrovi, a víc.
Neměla pak problém zmizet, pryč od Davida, Radima, policie.

Uplynulo pár měsíců, kdy byla neviditelná.

Když znova Davida viděla, bylo to jako potkat starého přítele. A od té doby jejím přítelem byl.
Případ se jí vlastně netýkal. Jen se bavila. Možná, možná chtěla lidem pomáhat.
Radim už nebyl jedno snídaňové rande. S Davidem doopravdy chodili.
Kdesi hluboko, Aneta chtěla zůstat.