Osmadvacet

Ži, dle u potoka, rozmlouval se svými žáky.
Nejmladší z nich chtěl mistra pobavit. Řekl: “Ži má sedm žáků, každý z nich má dvě ruce a dvě nohy. Ži má tedy osmadvacet končetin.”
Ži se zasmál.
Pak svým žákům vyprávěl o milosrdenství Chrámu, který ho nechává žít v téhle malé bezvýznamné vesnici. Pokračoval příběhem o posvátnosti života, který mu zůstal zachován.
Nakonec řekl: “Kdyby v Chrámu věděli, že znovu učím, mohli by mě tentokrát zabít.”
Žáci poslouchali. Milovali svého mistra.
Než začalo zatmění, ochladilo se. Ži poslal žáky domů.
Když zatmění skončilo, Ži, stále sám, dlel u potoka a plakal.