Tisíciletá kocovina

„Tak zpívej už, sakra,“ houkne na ní technik.
Odkašle si a zkusí to znovu. Představuje si moře, štíhlé lodě a opálená těla lodníků. A do toho středomořský žár tlumený jen vodní tříští.
„Aaaa,“ vyloudí jeden tón. Smutnou ozvěnu toho, čím bývala. Jako by měla v krku štěrk. Ale protentokrát to stačí.
„Kdybys tolik nechlastala,“ řekne jí potom Máňa v bufetu nad hnusným kafem. „Celou noc propaříš a pak se divíš, že nemůžeš zpívat.“
Siréna se na ni smutně usměje. Kdysi přinášela smrt králům a teď si sotva udrží job v továrně na špunty do uší. Co dělat jiného než chlastat?