11 Chodník

Lada se vyloupla z výklenku a hned si zapálila: „Tak jsme tady.“
„No potěš Libuše,“ vzdychl Evžen zoufale.
Musela mu dát za pravdu. Ve všední den dopoledne vypadala ulice úplně jinak než v noci. Rychlý proud aut zvedal prach, chodník zaplnila spousta spěchajících hlučných lidí a dva psi poblíž ucítili lišáka, zuřivě se rozštěkali a snažili se vyškubnout svým zmateným pánům.
„Nebylo by lepší počkat do večera?“
Evžen rezignovaně pokrčil rameny: „Měla jste přijít hned. Už teď tu prošlo asi sto padesát lidí. Jestli náhodou ještě nějaká stopa zbyla, tak večer nezůstane nic. Zkusím to i tak, ale za nic neručím.“
„Chápu,“ přisvědčila a rozhlédla se. „Já jsem stála tamhle u poštovní schránky, takže… moment…“ Popošla pár kroků. „Možná tady? Ne, ještě o dveře dál, co je ten kandelábr. Určitě. Kočka byla blíž k domu než k okraji chodníku, ale ne těsně u zdi.“
„Slečno, mohla byste uhnout?“ vyhrkl netrpělivě mužský hlas.
Ucouvla před chlapíkem, který táhl kárku naloženou balíky starého papíru. Jedno gumové kolečko přejelo nakousnutý krajíc chleba.
Evžen znechuceně potřásl hlavou, ale pak jako by do něj náhle vjela energie.
„Jdu na věc, ať to mám za sebou. Sledujte zatím cvrkot a dávejte pozor, ať mě někdo nepřeválcuje, nebudu mít čas se rozhlížet,“ nařídil. Klekl si na chodník a začal zkoumat špinavou dlažbu.
Lada mávla rukou a vytvořila okolo klečícího muže štít, aby donutila chodce včas se vyhnout. Pak zašlápla nedopalek, opřela se o zeď a nenápadně s ní splynula. Člověk by se musel opravdu pořádně podívat, aby si jí všiml.
Nebylo snadné oprostit se od okolního shonu, přestat vnímat bručení motorů a svištění pneumatik i pohoršené pohledy a uštěpačné poznámky kolemjdoucích. Těžké bylo i ubránit se nevolnosti, když na Evženův citlivý čich prudce zaútočil zápach nečistot a výfukového kouře.
Opřel se o žulové kostky, přijal sílu zemské hlubiny a konečně se dokázal soustředit. Pozvolna si přestal uvědomovat, kde je. Vnořil se do mlžného labyrintu zašlých a stěží čitelných pocitů. Podařilo se mu zachytit téměř vyhaslé jiskry hněvu, temný obláček nesnesitelné úzkosti… jenže všechny otisky, které dlažba vsála, byly lidské. V případě docela čerstvé dychtivé radosti psí. Po magické stopě pátral marně, a kdyby mu nebylo trapné Ladu zklamat a přiznat selhání, už dávno by se z toho nepříjemného chaosu vymanil.
Vtom jako by jeho tělem projel černý šíp. Srdce se mu rozbušilo cizím leknutím, zároveň však pocítil vlastní úlevu. Je to ono. Konečně zavadil o odraz neznámé podstaty, kterou hledal. Co to jen může být?
Opatrně se přibližoval. Záhadná bytost byla nepochybně ženského rodu a jakoby utkaná z čirého zla, ale rozpoznat magii pořád nešlo. To je divné, přece se proměnila. Buď je tak vzácná, že její magii nezná, nebo má čarovnou moc velmi slabou. A to by mohlo znamenat…