Stopa

Tabitha se bodne do prstu. Z červeně vlastní krve se jí zvedne žaludek. Nechá skanout kapku krve na zrcadlo. Zrcadlo patří k prázdnotě. Tabitha je prázdnota. Aleksandrův je oheň a ten má k prázdnotě blízko.
Kouzlí on. Tabitha šetří síly.

Ocitnou se u rozlehlého opuštěného domu se zašedlou omítkou, červenou doškovou střechu, spoustu arkýřů, hromadami štěrku, kamení a písku a polorozpadlým plotem se značkou Soukromý pozemek - zákaz vstupu.
Tabitha nebyla měsíce venku. Vítr jí cuchá vlasy a chladí tváře. Venku je podzim.
"Pojď. Nikdo nás neuvidí," zašeptá Aleksandr. Posunuté vnímání není zvukotěsné.
"Už jdu."
Opatrně se protáhnou dírou v plotě.