38 Kniha

Existuje mnoho knih.
Některé obsahují vědění a moc, která musí být přísně střežena.
Jiné jsou jen poučné, zábavné, anebo dokonce banální.
Jen jedna kniha však leží v uzamykatelném šupleti ve stole velitele tábora.
V minulosti byla několikrát převázána a rozšířena.
Svojí současnou podobu získala před více než půl miléniem, když si tehdejší velitel usmyslel, že kniha zaslouží dostat podobu, která přetrvá, a nechal ji po nezbytné úpravě očarovat, díky čemuž by přetrvala, a aby se v ní další stránky objevovaly dle potřeby.

Komlar odložil pero a ještě jednou si po sobě přečetl zápis, který právě do knihy učinil.
Spokojeně luskl prsty, zvedl zrak k chronometru na stěně, a pak, vědom si, že má dostatek volného času, zalistoval náhodně stránkami, aby se začetl do vět, na kterých ulpěla jeho pozornost.
Vždy jej fascinovalo, jak se liší zápisy z různých dob a jak se mění s každým velitelem. Byly tu pečlivé, úhledné do odstavců členěné úseky a jiné psané téměř nerozluštitelným škrabopisem.
Jeden z Komlarových předchůdců zapisoval drobounkým písmem, velmi hustě u sebe, že i on se zdravýma očima potřeboval na přečtení lupu.
To vypadá, že je to z doby, kdy docházely volné stránky, ještě před očarováním...
Jiný psal velmi stroze, pouze v holých větách, jakoby jej zapisování do knihy velmi obtěžovalo, a tak tomu dal co nejméně.
Dva velitelé své zápisy doplnily i obrázky. V tom prvním případě se jednalo jen o primitivní vulgarity. Ten druhý však měl docela talent.

Občas dokáže i samotná forma vypovědět mnohé.
Hlavní je však obsah, a toho kniha nabízela požehnaně.
Milovník historie, jakým Komlar byl, to dokázal náležitě docenit.
Více jak sedm tisíc let záznamů, které sice jsou poměrně úzce zaměřeny, na druhou stranu zas jde o něco, k čemu se jen málokdo dostane.

Záznamy začínají nedlouho po Velikém vysvobození - jak se dnes říká apokalypse, při které Odria málem zanikla, ale která umožnila temným symbolům převzít nadvládu nad skoro celým světem.
Na troskách kontinentů tu a tam přežili původní obyvatelé.
Vítězové rozhodli, že poražené nechají žít, chtěli se však ujistit, že proti nim již nikdy nepozvednou zbraně.

První tábor na současném místě byl mnohem menší a ještě na povrchu.
Tehdy bývaly běžné revolty různého rozsahu a také pokusy o útěk.
Ze záznamů vystupuje jedno jméno. Jistý Griewort. Mágům, kteří měli za úkol vyhledávat možné zdroje potíží, nějak uniklo, že se jedná o vlkodlaka.
Tenhle Griewort během jednoho měsíce pokousal snad veletucet ostatních a pak o úplňku vypukl masakr. Stálo to více jak deset tisíc životů - většinou jeho vlastních soukmenovců. Griewort však v nastalém zmatku utekl. Jeho další osud není znám.
A to jsem se snažil jej dohledat i v jiných záznamech.
Pak se jednoho dne rozhodlo, Že lepší bude sloučit několik menších táborů do jednoho, a zejména, přesunout celý tábor do podzemí. Na tehdejší dobu vcelku ambiciózní projekt, který však usnadnila dostupnost velmi levné pracovní síly.
Původní podzemí mělo čtyři kvadranty, každý po dvaadvaceti blocích.
Projektovaná kapacita jednoho bloku byla původně dvacet tisíc ubytovaných.
Inu časem se to rozrostlo na dnešních patnáct kvadrantů.
Nárůst populace nakonec přerušila pandémie krysí chřipky, která přes všechnu snahu o její lokalizaci, nakonec postihla celý tábor a vyhubila šedesát pět procent populace. To už je ale více jak dva tisíce let zpátky a od té doby se stavy doplnily a ustálily na dnešních hodnotách.
Nakonec se zdá, že bylo dosaženo dokonalé rovnováhy. To se pak dá chápat, že nikdo netouží po nějakých změnách.

Doba se mění jen pomalu a v detailech.
Říkalo se nám stráže. Později ochranné oddíly, a teď jsme prostě dozorci.
Kdysi přísný magický dozor se změnil v zašívárnu pro pár nedouků co vykopli po prvním semestru z university.
Dění tady zrcadlí události ve světě. Kdysi jsme skutečně válčili. Dnes se jen udržuje obležení enklávy odporu. Občas se podnikne výpad aby se neřeklo. Údajně se testují obranné schopnosti nepřítele. Ve skutečnosti se ale už dlouho nikdo vážně nesnaží Tengelingen dobýt. Co by si pak počali? Bez nepřítele by armáda byla zbytečná.
Byly doby, kdy jsem s tím chtěl něco dělat.
I teď se tu a tam ozvou hlasy, zpochybňující existenci táborů.
A v lecčem mají pravdu. Materiálu pro nekromanty je dost i z normální populace. Na uspokojení rituálních potřeb by stačili odsouzenci, co spáchali hrdelní zločiny. Zbývají jenom pokusy, a to je nejspíš ten kámen úrazu. Vládnoucí Lordy výzkumy baví. Mnohem více než válčení nebo každodenní řízení společnosti. A když Lordi něco chtějí, tak s tím nikdo nehne. Je jedno, že ubytovaní v táborech nemají naprosto nic společného s kdysi poraženými nepřáteli. Veškeré stopy jejich kultury byly za ta léta dokonale vymazány. Ani netuší co je to nějaký bílý symbol. Když by ale došlo na lámání chleba, a byla by potřeba poslat někoho na kdovíjaké magicko-mutagenní testy, kdo by si s nimi vyměnil místo?

Velitel zavřel knihu, pohladil ji po hřbetu a opatrně vložil do vyhrazeného šuplete.
Kniha přežije mě, i všechny nás tady. Možná přežije i samotný tábor, kdo ví?
Za okny kanceláře se stahují mračna. Brzy začne období dešťů. Možná se přižene i nějaká tropická bouře.
Před šesti sty lety se rozvodnila řeka natolik, že málem došlo k zatopení kvadrantu L. Prý povodeň decaminu*.
Pohled na chronometr na stěně říká zcela jasně a zřetelně, že je čas odejít.
Ani nemá smysl vracet se domů.
Večer ve městě má v divadle premiéru nová komedie.
Pozvánka v náprsní kapse říká, že jsem zván.