Všechno se nezměnilo

Hradčany o druhém březnovém týdnu vypadají ještě skoro jako obvykle. Pro náhodného návštěvníka, který neví, že tudy obvykle proudí davy ku Hradu.
Dnes je chodců pomálu.
Dosud nezahalené tváře odrážejí tíseň. Strach z plížící se choroby. Hrůzu z nadcházejících dnů, úzkost lidí ztrácejících půdu pod nohama.
Slunce lhostejně svítí na ten drolící se svět.
Na Novém světě však sedí veselá dvojice v družném hovoru.
A na stráni kvetou fialky.
Náhle zazní loretánské zvony. Jako každé poledne...
Stříbrné tóny plují vzduchem, líbezné jako snad nikdy.
Na okamžik se úzkost rozplyne. Naděje ožívá.
Snad přece nebude tak zle.
A jednou to přejde.