DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

Auta zastavili ve vedlejší ulici. Jirka s Mirkem vystoupili z jednoho auta, Tomáš s Patricií z druhého.

„Takže, Pat dojede před barák, bude dělat, že hledá na mapě cestu,“ začal Mirek rozdávat úkoly. „Jirka se promění, vběhne do baráku a pustí Adama ven. Až s Pat odjedou, teprve se dáme do chycení těch dvou holek.“

Patricie předala vzkaz Adamovi. Nakonec neměl dělat rámus a být potichu.

„Jakmile odjedou, vyrazíme my dva. Zastavíme u baráku, vběhneme dovnitř, a když při nás bude štěstěna stát, jsme za pár minut venku,“ pokračoval Mirek.

„A když ne, tak nevadí. My se jen tak nedáme.“

Přicházím na ono prokleté místo. Nade mnou šedé oblaky, pode mnou pevná špinavá zem. Bez hlíny, bez trávy, bez hmyzu. Ve vzduchu se vznáší pověstný zápach, který by musel srazit do kolen i toho nejotrlejšího skřeta. Dodávám si kuráž. Couvl jsem už mnohokrát, ale nyní se musím překonat.

Blížím se k menší poničené věžičce s točitým schodištěm. Nikde ani živáčka. Vybíhám po schodech nahoru a dostávám se na lávku přes příkop, z jehož stínů slyším nesrozumitelné skřeky neznámých stvoření. Snad si mě nevšimli.

Zelenkavá kopule paláce za příkopem se nade mnou výhružně sklání. Už jsem skoro tam... na Černém Mostě.

Málo se vídám s Aglûkem a Žígur. Kovárny mají napilno. Vojsko lidí z moře – Númenořanů – pochoduje k Hradebním horám.
Pohraniční oddíly hlásí mrtvé a Rašigúr se vrátila bez ruky.

„Copak jsi nehledala bezpečí?" podivuje se Mobhaš.
„Bezpečí,“ usměju se, „jen pro sebe, zatímco jiní pro mne umírají?
Chci, abyste měli kdy prožít alespoň tolik radosti, kolik jsem už stačila prožít já."
„Radost?" zaváhá Rašigúr.
Ano, Rašigúr, radost. Život Divokého není jen soustavným sledem strádání. Je v něm víc lásky, soudržnosti i potěšení než v poklidném Mordoru.
Ale to množství bolesti ji přesto zastiňuje.

Proto Mordor, země nesužovaná bolestí, nesmí padnout.

Aziraphale approached the door with anticipation, then took a step back. Then another. He adjusted his waistcoat, and leaned back against the desk. No - far too nonchalant. He walked around it and sat down.

No. Too authoritarian.

He slouched back, one arm dangling. No, no; too nonchalant.

Muttering under his breath, he walked back to the front, having just had time to place himself with one hand on the desktop when the door dinged open, catching him off guard so he fell.

Crowley paused in the doorway, snorting. "What are you doing?"

"Nothing." He'd manage to seduce him. One day.

Náměstí Svobody, Štatl, 14. srpna 1645:

Ulicí přibíhá vyděšený voják. „Pane, pane! Útok je příliš drtivý. Naše obranné linie už dlouho nevydrží. Neměli bychom se vzdát?“

„To nepřichází v úvahu. Mám přímé rozkazy Brno za každou cenu ubránit,“ odpověděl rozhodně de Souches.

„A co máme tedy dělat, pane?“

„Sežeňte někde posily, potřebujeme pomoc. Vyzbrojte klidně i civilisty, třeba ty z Petrova.“

„Ale tam už zbyl jen kastelán, který se musí starat o kostel.“

„Tak půjde bojovat i kastelán, však kostel snad vydrží pár dní bez dozoru. Co tam ten lenoch vlastně dělá?“

„Přeřizuje hodiny. Předbíhají se o hodinu za den.“

Prasečí plážové volejbalistky se rozhodly bojovat proti předsudkům.

„Plážovou volejbalistkou jsem se toužila stát už od dětství,“ vypráví jedna z nich. „Všichni se mě však snažili od zvolené disciplíny odradit. Prý není vhodné ukazovat sádlo v plavkách.“

„A dneska nám říkají, že máme libovou postavu,“ dodává druhá.

Narážky na vzhled ale nebyly zdaleka jediným předsudkem, s nímž se sportovkyně během kariéry setkaly.

Občas jim například odmítli poskytnout ubytování v některých hotelích.

„Prý se báli, že jim uděláme v koupelně chlívek. Přitom vůbec netuší, jak bahenní koupele prospívají pleti.“

K pomluvám, že je jejich trenér strašný kanec, se však vyjádřit odmítly.

Byla unavená, ale dítě nechtělo spát.
V kuchyni čekala hora nádobí a pomalu stydla její porce večeře.
Po podlaze mezi hračkami a neposbíraným špinavým prádlem hopkali prachoví zajíčci.
V rohu se tyčil Matterhorn čekající na vyžehlení.
Slzy, tekoucí ukolébavkou, omývaly pocit viny.

Byl utahaný, ale napětí mu nedovolilo vydechnout.
Jíst mu nechutnalo, možná proto, že u stolu seděl zase sám.
Za narůstající spánkovou deprivací se černaly deadliny, čekající na splnění.
Jako kontrapunkt k nim stály výčitky svědomí, že dítě vídává tak na pusu před spaním.

Když konečně vyšla z ložnice, otočil se od dřezu a objal ji.
Zvládnou to.
Spolu.

Spal, když do jeho království vtrhla jako velká voda potřeštěná bosá holka. Její příchod provázely zlostné výkřiky zvenčí a vzdálené burácení hromu.
Chvíli na něj zírala jako na zjevení; vypadal spíš jako prašivý toulavý pes než člověk, ona jako princezna.
Nakonec cizí řečí vyhrkla „Pomoc!“ a on jí tou cizí řečí odpověděl.
Když ji vedl na starodávnou půdu zapečetěnou masivním zámkem, všiml si na jejích rukou, že je spíš princ než princezna, ale panu Kloboukovi záleželo jen na tom, že se ho ta osoba neštítí.
„Na nás si nepřijdou,“ uklidnil ji, šťastný, že po dlouhé době bude někomu k užitku.

“Vzdejte se a darujeme vám život!”
Dva vojáci v pocvočkovaných brigandinách leželi v bahně za náspem a těžce oddychovali. Co mělo být rutinní průzkum se před okamžikem zvrtlo v boj o holý život. Nyní zbývali jen oni dva a nepřátelé měli přesilu pět na jednoho.
“Co budeme dělat?” zeptal se první.
“Musíme se probít skrz! Vidím odtud naše koně,” odpověděl druhý. Vyškrábal se na násep a divoce zamával mečem: “Nikdy se nevzdáme, slyšíte?! Nikdy!”
Vzápětí dopadl zpět do ďolíku a nepřátelské šípy z něj trčely jako z jehelníčku. Po další chvíli se nad náspem ve větru zatřepotal kus bílé látky.

Jsme věčné. Už tady ležíme miliony let a sotvakdy si nás někdo všiml. My se totiž nedáme.
Vešel muž s dredy. Chvíli se rozhlížel po prázdných regálech, až se jeho zrak zastavil na krabici až úplně dole v rohu. „Jsou tu jen nějaký instantní polívky,“ zavolal na někoho v chodbě.
Vytáhl jednu plechovku a prohlédl si etiketu. „Eeh, s kapustovou příchutí,“ zašklebil se.
Chvíli se rozmýšlel, ale pak se slovy: ,Dám tomu šanci‘ plechovkou zatřepal, čímž smíchal vodu se práškem a aktivoval samoohřev.
Po předepsané době plechovku otevřel a ochutnal obsah. „Do kosmu! To se fakt nedá!“
Co jsme říkaly?