DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

Auta zastavili ve vedlejší ulici. Jirka s Mirkem vystoupili z jednoho auta, Tomáš s Patricií z druhého.

„Takže, Pat dojede před barák, bude dělat, že hledá na mapě cestu,“ začal Mirek rozdávat úkoly. „Jirka se promění, vběhne do baráku a pustí Adama ven. Až s Pat odjedou, teprve se dáme do chycení těch dvou holek.“

Patricie předala vzkaz Adamovi. Nakonec neměl dělat rámus a být potichu.

„Jakmile odjedou, vyrazíme my dva. Zastavíme u baráku, vběhneme dovnitř, a když při nás bude štěstěna stát, jsme za pár minut venku,“ pokračoval Mirek.

„A když ne, tak nevadí. My se jen tak nedáme.“

Málo se vídám s Aglûkem a Žígur. Kovárny mají napilno. Vojsko lidí z moře – Númenořanů – pochoduje k Hradebním horám.
Pohraniční oddíly hlásí mrtvé a Rašigúr se vrátila bez ruky.

„Copak jsi nehledala bezpečí?" podivuje se Mobhaš.
„Bezpečí,“ usměju se, „jen pro sebe, zatímco jiní pro mne umírají?
Chci, abyste měli kdy prožít alespoň tolik radosti, kolik jsem už stačila prožít já."
„Radost?" zaváhá Rašigúr.
Ano, Rašigúr, radost. Život Divokého není jen soustavným sledem strádání. Je v něm víc lásky, soudržnosti i potěšení než v poklidném Mordoru.
Ale to množství bolesti ji přesto zastiňuje.

Proto Mordor, země nesužovaná bolestí, nesmí padnout.

Náměstí Svobody, Štatl, 14. srpna 1645:

Ulicí přibíhá vyděšený voják. „Pane, pane! Útok je příliš drtivý. Naše obranné linie už dlouho nevydrží. Neměli bychom se vzdát?“

„To nepřichází v úvahu. Mám přímé rozkazy Brno za každou cenu ubránit,“ odpověděl rozhodně de Souches.

„A co máme tedy dělat, pane?“

„Sežeňte někde posily, potřebujeme pomoc. Vyzbrojte klidně i civilisty, třeba ty z Petrova.“

„Ale tam už zbyl jen kastelán, který se musí starat o kostel.“

„Tak půjde bojovat i kastelán, však kostel snad vydrží pár dní bez dozoru. Co tam ten lenoch vlastně dělá?“

„Přeřizuje hodiny. Předbíhají se o hodinu za den.“

Byla unavená, ale dítě nechtělo spát.
V kuchyni čekala hora nádobí a pomalu stydla její porce večeře.
Po podlaze mezi hračkami a neposbíraným špinavým prádlem hopkali prachoví zajíčci.
V rohu se tyčil Matterhorn čekající na vyžehlení.
Slzy, tekoucí ukolébavkou, omývaly pocit viny.

Byl utahaný, ale napětí mu nedovolilo vydechnout.
Jíst mu nechutnalo, možná proto, že u stolu seděl zase sám.
Za narůstající spánkovou deprivací se černaly deadliny, čekající na splnění.
Jako kontrapunkt k nim stály výčitky svědomí, že dítě vídává tak na pusu před spaním.

Když konečně vyšla z ložnice, otočil se od dřezu a objal ji.
Zvládnou to.
Spolu.

“Vzdejte se a darujeme vám život!”
Dva vojáci v pocvočkovaných brigandinách leželi v bahně za náspem a těžce oddychovali. Co mělo být rutinní průzkum se před okamžikem zvrtlo v boj o holý život. Nyní zbývali jen oni dva a nepřátelé měli přesilu pět na jednoho.
“Co budeme dělat?” zeptal se první.
“Musíme se probít skrz! Vidím odtud naše koně,” odpověděl druhý. Vyškrábal se na násep a divoce zamával mečem: “Nikdy se nevzdáme, slyšíte?! Nikdy!”
Vzápětí dopadl zpět do ďolíku a nepřátelské šípy z něj trčely jako z jehelníčku. Po další chvíli se nad náspem ve větru zatřepotal kus bílé látky.

Darn those white nights.
Sometimes, it’s hard to tell what day it is. Still Sunday? Or Monday already?
Just keep trying.
The man moved, reached into his pocket.
It was empty.
“Where is my book?” he asked.
He sounded... different.
“What book?”
“The blue notebook.”
“You didn’t have any book, when I got you out of the water.”
“Didn’t I look for it?”
“Well... no.”
The man closed his eyes.
“Then I had to have some reason for that.”
“What’s in there?” Risa asked curiously.
“Answers.”
“Then we’ll find it. Together.”
Something strange is going on. She’ll find the answers.

Byly tři noci po úplňku. Měsíc svítil tak, že kluci, Arthur Weasley a Xeno Láskorád, nepotřebovali žádnou lampičku. Přesto každou chvíli zakopli o kořen stromu.
Více než nepohodlí Arthura trápily obavy z neznámého tvora.
„Xeno, jak toho cíťáka poznáme, když nevíme, jak vypadá?“
„Proto máme detektor příšer. Jakmile se k nám nějaká přiblíží, začne pípat. A když potkáme nějakou, co nezná, tak začne blikat.“
„Ale to tu příšeru varuje, že jsme tady a pak nám zlomí srdce jako strýcovi Bíliusovi.“
„Neboj, nám neublíží, protože my se nedáme. A navíc taťka ten detektor sestrojil tak, že ho příšery nevidí ani neslyší.“

Fremeni byli vždycky národ odvážný, nepřátel se nebáli, na množství nehleděli a vody ke svému životu mnoho nepotřebovali. Měli tedy s Rickem i Edvinem dost společného, o sympatie nebyla nouze a když Rick v předchozím drabblu navrhl kalení, nebáli se toho.
Rozhodně v tom však byli zdrženlivější a skoro to vypadalo, že si to vůbec neužívají. Dva návštěvníci tak byli za dozoru třetí, nezletilé, nuceni zeptat se jich, jestli jsou jako sračky nebo co, že se bojí úplně obyčejného maratonu v chlastání.
To bylo najednou bití do prsou, to bylo najednou holedbání!
Nakonec vyvalili i sud s archivní vodou života.

She moved silently through the darkened warehouse. The heretics reportedly got hold of a shipment of the most blasphemous contraband.
Security measures, although quite heavy, were no problem. She was the top agent of the Italian Inquisition, after all.
And there it was. A medium-sized shipping container.
As she touched the lid, she suddenly found herself on the ground, twitching as waves of electricity ran through her body.
"I'm afraid our pineapple is not here." said a disembodied voice from a radio.
"We will prevail. And where you see one crate, I see four."
"Get it? C-4."
Everything went white.

Když vyhlásili, že školní docházka přece jenom začne, vyvolalo to záhadné navýšení nemocnosti mezi dětmi ve školním věku. Fronty u doktorů se prodloužily, nicméně nikdo nepřišel s klasickou bolestí v krku, rýmou, kašlem nebo teplotou. To by mohlo znamenat podezření na virus. Fantazie však byla nezastavitelná. Čím horší byla hrozba, tím obskurnější byly symptomy. Omluvenky ale nebyly jen tak. Na tyto strašné neduhy by se měla dělat vyšetření a užívat léky. Všechna muka zdravotních předpisů však dosáhla jen jediného výsledku: studenti a žáci navzdory všem překážkám drželi při sobě a statečně opakovali „My se jen tak nevydáme do spárů Kalliopé!“

Sedíme v zákopu a čekáme na ofensívu. Artilérie duni od šírání a teď už bude devět.
Už aby to začlo. Všechno je lepší než to hrozné čekání. Mlčky kouříme. Nemusíme mluvit, všichni myslíme na totéž.
Jsme tu sami za sebe. Na Rusy není spolehnutí. Prý: "Svobóda, ničevó něnádo." Svoloč jedna! Klidně by nás v tom nechali. Ale ať, to zvládnem, Slávku. To zvládnem! Hlavně, aby tě nedostali Rakušáci, jinak budeš viset za dezerci.
Eh, je to divný pocit, že jsem loni tohle dobou byl na druhé straně.

Najednou je ticho. Ticho? Zdá se mi to nebo...

Bratři, do útoku!

"Huráá!"

Jsme v malé místnosti. Já, Petr, Anička, Marcel a Lucka. Jediným zdrojem světla je žárovka u stropu, baterky i mobily nám sebrali.

Anička s Marcelem zkouší odemkout zámek, ale asi měli špatnou kombinaci. Lucka se věnuje místní knihovně (její specialita). Mezitím s Petrem zkoumáme zbytek místnosti, třeba jsme napoprvé něco přehlédli.

To je ale divná skulinka v boku knihovny.

Lucka najednou hlásí, že našla klíč v knize s dvojitým dnem. A přesně pasuje do té skulinky!

Zasouvám klíč.

Cvak.

Knihovna odjela do strany - máme další místnost!

Všichni se radujeme. Čas máme dobrý a věříme, že i odsud "unikneme po našem".

Za úsvitu začala súťaž. A búrka. Nikoho to samozrejme neodradilo. Nejaká búrka si s rokom čakania na tento deň ani neškrtla. Malo to však následky. Polka účastníkov sa zranila tesne po vstupe na kameňoch vodopádu, tretina sa snažila použiť batoh ako dáždnik a nám so Soňou trvalo dosť dlho, kým sme našli dostatočne prijateľné miesto na kúzlo vyvolania spomienok. Už to skoro vyzeralo, že budeme musieť strácať čas hrubou improvizáciou, keď sme objavili malý skalný previs, kde sa voda nemala jak dostať.
Soňa vyslovila pár slov, o ktorých môžem akurát tak povedať, že zneli magicky, a potom ma obklopila tma.

„Je to jednoduché,“ začal Ambrose bez vyzvání, „musíme najít prvního dendroptika a zničit ho, než stihne vysát duše celému městu.“
„Hm...“ potáhla Zelda z cigaretové špičky. „Nějaké tipy na jeho chycení?“
„Můžeme jít do lesa a upoutat jeho pozornost?“ Starobylé grimoáry praktickými radami neoplývaly.
„Geniální,“ utrousila Zelda sarkasticky, ale zvedla se a ze stojanu vytáhla nůž.
„Nepočkáme na tetu Hildu?“
„Není potřeba. V rámci prevence šíření nákazy jsem ji zabila a pohřbila ji na zahradě.“
Ambrose odložil knihu. Nadechl se k námitce. Všiml si krvavého otisku na dveřním rámu.
„Tak, synovče, jdeme! Nenecháme se přece zničit nějakou tupou oční bulvou.“

Jeden mává kopím, druhý mlátí pěstmi, třetí nakopává zadky
Všude je bordel, ženy křičí, to jsou ale zmatky!
Sedm samurajů, jedenáct parťáků, tři mušketýři
Dravé napětí se vduchem šíří
Kolou ses polil, popcornem se dusíš
A teď si mokrá kaťata rychle sušíš
Hltáš obrazovku, jak to asi dopadne
Naštveš se, když potřeba tě přepadne
Drsná hudba, výbuchy a frajerský zírání
Oběť, zloduch, láska a trochu týrání
Když už to vypadá pro aktéry bledě
Když se ocitají na tenkém ledě
Vtom před smrtí uniknou jen o vlas
I kdyby sami udělali podraz
Nic je nikdy neskolí
Dokud jim autor přežít dovolí