Příběh paní Zubaté

Svět miluje hrdiny. Ale jen málokdo se obtěžuje spočítat bezesné noci jejich milých.
Lidé neskládají ódy o manželce, která už popáté ohřívá čaj, popáté utírá neexistující prach na všech skříních a snaží se nedívat na hodiny, protože... proboha, už je tma a on říkal, že přijde brzy.
Nikdo neví, kolikrát se rozhodla radši neplakat a kolikrát měla pocit, že ji ten palčivý knedlík v krku asi udusí.
I dnes ťapká kuchyní od stěny ke stěně, kontroluje večeři, topí v kamnech a zkouší se modlit k Aslanovi.
Náhle kroky.
Utíká k oknu.
„Bobrová! Ženo moje! Už jsem doma a vedu hosty!“