DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

„Tak kdo je další na řadě?“ zeptal se zubař a podíval se na svoji asistentku. Asistentka zmáčkla tlačítko na klávesnici a monitor ji ukázal obraz z kamery, která byla v čekárně. Ztuhla, když to spatřila.
„Děje se něco?“ zeptal se.
„Je tam... něco. V černém plášti s kápí.“
„Dneska se oblíkají lidi všelijak,“ zamumlal. „Tak toho někoho pošlete dál.“
„Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ zavrtěla hlavou.
„Proč ne?“
„Protože vypadá jako Zubatá.“
„Prosím vás, všichni naši pacienti jsou zubatí. Jinak by sem nechodili.“
Zubař vstal a otevřel dveře. Vzápětí padnul mrtvý k zemi. Přišla si pro něj Zubatá.

Leila nedočkavě strhla další ozdobnou stuhu. „Jů, Sigurde, podívej! Koťátko! A jaké! Chceš udělat hami ham, maličké, chceš?“
Na hraně krabice se objevila měkkoučká tlapka. Vysunuly se něžné růžové drápky. Zajely do tvrdého dřeva jako do změklého másla. Sigurd jen povytáhl obočí.
Jeho žena to neviděla: utíkala do kuchyně pro misku a mléko.
Novomanžel se opatrně naklonil nad bedýnku. „Dvě... koťátka. Přisekej jim trochu masa. Můžeš přidat i krev.“
„Ano, ano!“ zatrylkovala Leila. „Tak, miláčci, už se to nese, museli jste mít hladíček, viď-“
Zmlkla.
Přes okraj bedýnky zvědavě vykukovaly dvě maličké mantichorky a cenily po třech řadách mléčných zoubků.

Nesnášel meetingy. Kelímek kafe, ze kterého se nemohl napít. Tabule, na kterou neviděl. Kecy, kterým pořádně nerozuměl. Za všechno mohla ta helma.
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
O hodinu později Richard zamyšleně promluvil k Jeremymu.
"Nebyl ten Stig dneska nějakej divnej?"
"Někdo říká, že tahle témata zdají se mu příliš zubatá."

Pohledem polaskal její ladné, elegantní křivky. Teď tiše vyčkávajíc nehybně ležela, ale on věděl, že to je jen zdání a během okamžiku se dokáže změnit ve vražedně řvoucí nestvůru. V jeho očích byla ovšem dokonalá.
Sice už jednou okusila i jeho krev, ale ani potom se jí nezačal bát. Pokud na to přišla řeč (což nebylo často; přece jen na takové delikátní téma i přes zvědavost nikdo vyzvídat moc nechce), bránil ji a s uzarděním přiznával, že to byla jen jeho chyba. Ona za to nemohla, to on byl neopatrný!
Prostě, bezpečnostní opatření se při práci s pilou dodržovat musí.

"Zubatka, zubatka!" posmívali se jí spolužáci. Bylo jí osm a slzy schovala. Slíbila si, že jim ukáže.
S objevením čar a kouzel na to skoro zapomněla. Věnovala se důležitějším věcem. A téměř nikdo jí to nepřipomínal. Téměř.
"Hele, zubatá mudlovská šmejdka," říkali jí pak. Někteří. Jim už neměla potřebu cokoliv v duchu slibovat.
Později byla ráda, že se zubatého prokletí zbavila. Napořád!
***
"Proč pláčeš, Rosie?" zeptala se jí jednoho dne po návratu ze školy. Pořád přemýšlela, jestli byl dobrý nápad ji tam posílat.
"Prý jsem zubatá veveřice," hodila s aktovkou a s pláčem odběhla do pokoje.
Hermiona rozhodně vytáhla hůlku.

V tomhle malém bytě byl problém mít soukromí a jak to tak vypadá, tak další dvě hodiny bude mít celý barák jen pro sebe. Nikdo ji nebude říkat co má a co nemá dělat.
Přemýšlela, jak nejlépe využít získaný čas.
Vytáhla ze skříně oblečení a začala si zkoušet různé kombinace před zrcadlem.
Blíží se vysvědčení, tak je potřeba najít nějaký bezkonkurenční ohoz.
Začala si prohlížet také obličej a zašklebila se.
Ach ty vlasy, už zase nevidí přes ofinu. A prachy potřebuje na něco jiného.
No co, zvládne to sama.
Nůžkami pomalu odstřihávala vlasy.
Podívala se na výsledek – ofina byla zubatá.

Kradli se lesem, cestou necestou. Na pěšinách číhali lapkové, v křoví divá zvěř. Vzhledem k tomu, že oba měli hlad, dávali přednost tomu, co bylo jedlé. Když se jim do cesty postavila bachyně, výhružně klektající kly, přišly ke slovu oštěpy. K večeři měli pečínku.
Lucien se věnoval vydělávání kůže, aby ji mohli použít jako podložku na spaní. Laureen mezitím něco kutila s kostmi - nebo se to tak zdálo. Když se před ním začala prsit a ptát se, jak se mu líbí, znejistěl. Teprve na druhý pohled si všiml, co vlastně myslí.
"Jsi taková... ozubená," odpověděl, fixuje pohledem její nový náhrdelník.

Sotva si královna zvykla na smuteční šat, musela si nechat šít nový. Gaius jí kladl na srdce, ať se šetří, a důrazně přitom zvedal bílé obočí, ale tolik záležitostí nesneslo odkladu! Oslabené království si šeptalo o čaroději, který odnesl královo tělo. Nebýt sira Leona a jeho snad až příliš zapálené oddanosti, královna by se od rána do večera nezastavila.
Merlin byl první muž, který spatřil novorozenou princeznu.
"Tak moc se podobá Artušovi, až to bolí," řekla Guinevere.
Čaroděj se smutně usmál.
"Máš pravdu. Jen není tak… zubatá."
Bylo to poprvé od Artušovy smrti, co se na jeho účet odvážili žertovat.

Jakub už bol starý, veľmi starý. Vedel, že to môže očakávať každým dňom. Aj tak ho však zaskočilo, keď jedného rána uvidel Zubatú. Stála oproti nemu, dívali sa na seba, obaja trochu rozpačití, a ani jeden akosi nevedel, ako začať.
Jakub prelomil mlčanie prvý.
„Zubatá... dlho sme sa nevideli.“ Zaváhal. „Ešte sa na mňa hneváš?“
„Ech... čo sme si, to sme si,“ mávla Zubatá kosou. „Teraz si môj.“ Mala dôvod tváriť sa víťazoslávne, predsa však mala trochu obavy. Jakub len mlčky prikývol. Necítil sa porazený; prijal svoj údel.
Zubatá ešte trochu zaváhala. „Nezlomíš mi kosu?“
Jakub sa usmial. „Tentokrát nie."

Kapitán Harkness měl rád zvířátka. (Chápejte jako mysteriózní tvory, vesmírné velryby, dinosaury a ostatní havěť.) A rád si tato zvířátka tahal na základnu. Nicméně starat se o ně musel Ianto.
Nejinak tomu bylo se samičkou makaplcha, kterou si nebohý Ianto odvezl domů.
Makaplch gluboonský je roztomilá, neškodná chlupatá kulička medové barvy.
„Zabiju tě!“ křičel Ianto už od výtahu a o okamžik později na Jackově stole přistála hromádka faktur.
„Co to je?“
„Účet za nový gauč, koberec, čtyři kravaty, oblek a starožitnou lampu.“
Jack nechápavě povytáhl obočí.
„Tos‘ mi nemohl říct, že ta potvora byla březí a mláďata se rodí zubatá?!“