Jako zabít ptáčka

Po modrém nebi se pomalu sunou bílá oblaka jako obrovské vzducholodě. Na cestičce vysypané pískem čiřiká čečetka. Sedí vedle sebe na lavičce, jeho velká snědá dlaň jen na dva palce od její. I v její hrudi jakoby poskakoval ptáček.

"Vy znájetě, kto éto krásno-bielyj?"

Mínka přikývne. Čečetka nakloní hlavičku a vážně ji pozoruje.
"Já... Omlouvám se..." sdělí ptáčkovi. "Vím, že vy nejste... červeno-bílý."

Velká ruka sevře její. Jeho knír zašimrá na tváři, za uchem horce cítí jeho dech: "Ale já jsem."

Vzdušné zámky se bortí a tříští, dopadnou na ni jako balvan a rozmačkají ji.

Jak je dokáže znovu vystavět?